O loňský „objev roku“ na poli (+-) grindcore se u mě postarali Dánové Piss Vortex (v sestavě mj. Rasmus Moesby z UxDxS) a jejich (necelých) 12 minut dlouhé EP Future Cancer. Kladné dojmy potvrdili i živě ve Vopici (hráli i na Obscenu). O rok později vyvrhli další, tentokrát jen (bez pár vteřin) 8 minut dlouhou nahrávku Soft Reboot. Tu na konci letošního března vyvěsili v plné délce na youtube a až na začátku srpna, potom co se doladil zvuk a obal, jí digitálně vydali („“) na bandcampu. Tam je, stejně jako jejich předchozí nahrávky, volně ke stažení. 

Piss Vortex hrají grindcore se silným vlivem death metalu (zvláště Gorguts, případně Pyrrhon) a mathcore. Jistou podobnost lze slyšet i třeba s takovými Crowpath. Dále se nabízí (tu bližší, tu vzdálenější) srovnání s dalšími disonantními grindy jako Maruta, Discordance Axis a s některými polohami Pig Destroyer a Brutal Truth – resp. uším fanoušků těchto kapel by mohla hudba PV lahodit. Oproti zmíněným ale u Piss Vortex například úplně absentují crust/punkovější elementy. Naopak lehká na(free)jazzlost – zvláště ve hře bubeníka, sem tam připomene i takové Psychofagist, v pár místech jsem si vzpomněl i na staré tDEP, nebo Brutal Blues. Většinou vládne neurotická vyšinutost, zuřivost až hysterie, které do hudby kromě nástrojů pumpuje i výtečný, uřvaný vokál. Ale i při takto krátké stopáži si Dánové, stejně jako na předchozích nahrávkách, najdou i chvíle na zpomalení a zatemnění atmosféry (snad vliv Ulcerate, či novějších Gorguts?), což přispívá i k lepší dynamice jejich běsnění.

Určitě najdete nahrávky techničtější, rychlejší, chaotičtější, nebo i všeobecně extrémnější (a pohádky o nejzazších extrémech a chaosu přenechám jiným). Důležitější je, že Piss Vortex za pomocí zmíněných ingrediencí dokáží složit opravdu smysluplné, nápadité, zábavné, energické, poměrně chytlavé skladby s motivy, které utkví v hlavě, není to žádné přetechnizované pidlikání, ani samoúčelný chaos beze smyslu.

Další velkým plusem je i náležitě syrový, hrubý a (přiměřeně) špinavý zvuk, žádné triggery, žádný zvuk z PET lahve, pěkně rezavou rašplí přes uši, ale přesto není velký problém se v tom skřípání a rachotu vyznat. Na předchozím EP Future Cancer se mi sice zvuk líbil asi ještě o něco více, byl trochu mohutnější a drtivější, basa (ještě) vytaženější. I tak se mi ale Soft Reboot po zvukově stránce stále pozdává hodně, což je v dnešní době plastové vzácnost. A když už srovnávám, tak zmíněné předchozí EP o kousek vede i kompozičně. PV již momentálně pracují na další desce, jsem zvědav, kam (jestli někam) se posunou, příště bych konečně uvítal mj. i o něco delší stopáž.