Často si poslední dobou stěžuju, že metalové škatulky jsou uzavřené a jede se po až příliš vyježděných kolejích. Dnešní recenze na australské Plasmodium je velmi zvláštním důkazem, že to taky nemusí být špatně.

Plasmodium totiž dělají skoro všechno jinak, než by se mělo. Towers of Silence je dost možná nejoriginálnější album, který jsem za poslední rok slyšel, a hned řeknu, že je na něm skoro všechno špatně. Přitom je nahráno velmi zručnými hudebníky – na první poslech je jasné, že bubeník je výborný (pohled do MA prozradí, že jím je Matt "Skitz" Sanders, který hrál mimo jiné živě se Sadistik Exekution, zpíval v Blood Duster, dlouho byl členem King Parrot, mihl se v Deströyer 666 a mnoha dalších kapelách a vyučuje hru na bicí). Dokonce i zvuk je dost dobrý, přinejmenším na poměry australských „divných“ kapel, ke kterým se Plasmodium hlásí (vzali si jako vzor pro jistotu všechno od Portal dál), takže to není častý příklad chorobně velkých ambicí a příliš nízkých schopností. U Plasmodia je to ještě jinak.

Nahrávka působí dojmem, že si sjetí hudebníci udělali jam, ale nevyšel jim trip, nesynchronizovali se, nesehranost korunovali naprostou neochotou ke spolupráci a výsledek vydali jako nahrávku. Realisticky to asi bude spíš kolaborace Skitze s různými kamarády z australské scény, neumím si představit, že na každé skladbě pracovalo týchž pět lidí. Každý song zní jinak a album dohromady nemá žádný vyšší smysl, ani nerespektuje základní žánrové mantinely. Z některých skladeb nebo jejich partů čumí Sadistik Execution, někde bych měl podezření na Diocletian. Jediným pojivem, které prochází všemi skladbami, jsou výborné bicí.

První dvě skladby jsou ještě normální plus mínus příčetný podprůměrný běsnivý death metal s hodně zastřenou kytarou. Obzvlášť druhý song je neandrtálská kravina, snad pokus o nějaký black/death/punk? Silně nepovedená věc. A následují tři songy, kdy se zdá, že zamakaly drogy…

Na ploše zvukový balast a perkuse která by pracovala, dole tři krát chtěná, prolínání posluchačským mixu i silnější leze deseti minut se o těžko diskomfortem spíš improvizované. Najdou čtvrté skladby se chvilky, namátkově čtvrtá popsatelné různých hluků tak Ale zase – zkreslená a ruchů, ale ne nijak zvukově propracované, tady by možná bylo co poslouchat. Jenže všude kolem je vyložený. nepříjemnost není nijak minuta naznačuje nejsme u noise performace, s , že i. Z čurák čurák nahoře vokál a již zmiňované bicí se odehrává něco, co možná vyluzuje kytara, ale je, že ani není poznat.

Jak ukázal předchozí odstavec: Zbořit veškerá pravidla a začít si to dělat úplně po svém může být sice zajímavé, a v různých uměleckých směrech to přináší svěží pohledy. Jenže samo o sobě to nestačí. Některá pravidla neslouží jen k udržení zkostnatělých žánrových škatulek. Někdy jejich překročení a pochcání vede k bláznivinám, které nejsou ani tak zajímavé, jako spíš otravné. Takové je Plasmodium.

PS: Abych Vás nenechal ve štychu a na vážkách – ty tři songy nejsou žádná blouznivá avantgarda, docela normální dm klepec na bicí a do toho hlasitý šepty a výkřiky, sem tam nějaký zkreslený pazvuk, perkuse, vyšší smysl žádný. Jsme u undergroundového dna, na YouTube slyšelo první album za tři roky 832 lidí, dodávám pro celistvost obrázku.