(Brut: Sypeto, tlak, čistej voc na kkt 75/100)

První věc, která mě na Red Rot navnadila, je Davide Tiso za kytarou. Toho jsem trestuhodně po poslední desce Ephel Duath ztratil z hledáčku, ačkoliv ho považuju za jednoho z nejzajímavějších metalových muzikantů. No a za těch deset led evidentně proteklo spoustu vody, páč Red Rot překvapí hlavně tím, jak čistokrevně natlakovanej metal to je - na nějaký jazzový lichý doby a komornější party zapomeň, tady se sype.

A na první poslech ta metalová sypačka leze do uší pěkně, říkám si, že na kytaristu Tisova formátu možná až moc snadno. Je to taková srážka agresivní riffáže Ephel Duath s různejma odnožema death metalu, ať už jde o natlačenou kytaru Pestilence,DsO/Gorguts disonance, ale občas třeba i ozvěny zvrhlejší morbidní práce nebo vznešenější doomový melodie. Je to poskládaný dohromady pěkně, na pilu se tlačí takřka neustále, deska za těch slabších čtyřicet minutek odsype raz dva.

Tiso si vyhrál se zvukem kytary, kterej řeže a hnije najednou. V nějakým rozhovoru říkal, že zvyknout si na to, jak s prohnilejším zvukem pracovat, pro něj byla výzva, a čas kterej tomu věnoval se určitě vyplatil. Odtud koneckonců vede cesta i k názvu kapely – red rot totiž v angličtině označuje mimo jiné hnilobu, která se dává do koženejch vazeb starejch knih.

Nebyl by to ale Tiso, kdyby aspoň trochu nenabourával pravidla. Specifická riffáž a akordový rozklady vlastní Ephel Duath jsou pod metalovým povrchem znát, a třeba když se ve dvojce Undeceased DsO brnkačka postupně překlopí do typicky Tisovskejch nálad, tak mi vstávaj chloupky za krkem. Songwriting je nepředvídatelnej, žádná sloka refrén sloka, radši stavět příběh a udržovat napětí. No a v neposlední pomáhá i kolega Luciano z Ephel Duath na zpěvech, kterej podle potřeby střídá nasranej řev a teatrálnější čistý vokály. Ty čistý vox možná nejsou po chuti Brutíkovi, taky jsem k nim ze začátku byl nedůvěřivej, ale zvykl jsem si a nakonec jsem za ně rád. Vokální proměnlivost je totiž jedna z věcí, díky který se takhle natlačená deska zbytečně neslejvá dohromady.

Ve výsledku se tak pod slupkou metalovýho sypání, který leze už při prvním poslechu samo do uší, skrývá překvapivě trvanlivej poslech. Zpod důvěrně známejch archetypů postupně lezou osvěžující prvky, ať už jde o ambiciózní songwriting, ephelovskou náladovost, nebo nekonvenční vokální práci. A Mal de Vivre tak s opakovaným poslechem roste.