Reverorum ib Malacht hrají římskokatolický black metal. O vzniku kapely a jejím myšlenkovém směru se můžete dost detailně dočíst v recenzi první dlouhohrající desky Urkaos, proto úvodní povídání o konverzi bývalého člena Ofermod ke katolické víře tentokrát vynechám. Jednak bych jej sám nenapsal lépe, a pokud někoho zajímají detailnější informace, můžete se více dozvědět z pár rozhovorů dohledatelných na internetu.

Od roku 2011 se ovšem Reverorum ib Malacht dost proměnili. A tím rozhodně nemyslím jejich pohled na víru. Naopak, křesťanství je alfou a omegou, kolem kterého se tvorba tohoto uskupení točí. Hudební stránka se však s každým vydaným albem dost mění. Příčinou budiž mnohem větší počet lidí, který se na Malacht nalepil. O přesném počtu zapojených osob a jejich identitách se sice můžeme jen domnívat, ale minimálně pár jmen bylo potvrzeno samotnou kapelou, například v již zmíněných rozhovorech.

Na atmosférický black metal zkřížený s rituálním ambientem, jak jej známe z prvních řadovek Urkaos, De Mysteriis Dom Christi nebo dema What Do You Think of the Old God, We Call Him Judas?, můžeme docela zapomenout. Ne že by snad švédští katolíci zanevřeli na black s ambientem, v jejich hudbě stále hrají důležitou roli, zní však poněkud jinak. A nejde jen o samotný sound, ale i další hudební prvky a žánry, s kterými postupně koketují.

Tvorba Reverorum ib Malacht začala být mnohem více experimentální. Minimálně trojici desek Ter Agios Numini, Im Ra Distare Summum Soveris Seris Vas innoble a Vad är inte sju huvud? lze označit za avantgardní, více či méně koketující s elektronikou, a zrovna v tomto případě i více či méně poslouchatelných. Zde naprosto chápu, když je někdo, kdo si nelibuje v noisu a různé zvukové destrukci, označí za blbost, byť mně jsou i tyto úlety minimálně sympatické a třeba Im Ra Distare… mám docela rád.

V roce 2021 ale vyšly dvě nahrávky, které mám osobně z diskografie Švédů nejraději. Na Not Here a Svag i Döden se Reverorum věnují industrial blacku. Na prvně jmenované nelidskému diktátu, na druhé zase atmosféričtější podobě. I tyto desky si z různých důvodů najdou své odpůrce, mně však tato poloha nadmíru vyhovuje. Album Vacuum… z následujícího roku je taky hodně krutá palba, na které Malacht udělali další krok kupředu a sahají až k brutal deathu.

Letošní rok je pro Reverorum ib Malacht rovněž velmi plodný. V necelé polovině roku spatřila světlo světa tři nová díla, na kterých lze čím dál více slyšet, že se na nich v průběhu času pravděpodobně podíleli různí lidé. Každé je totiž úplně jiné. První Aieganzes Aigonzis : Angels of God je vyloženě rozbité experimentální elektro, které se od glitchů dostane až k techno závěru. Emet Amen je pro změnu naopak čistý ambient. S třetím albem se ovšem opět vrací k black metalu.

Kyrie Eleison, v překladu “Pane, smiluj se”, přímo navazuje na desky z roku 2021. Jedná se tedy opět o industrial black a jednu z nejpřísnějších nahrávek kapely. Po tříminutovém intru, které tvoří hlukové údery a slova modlitby, se spustí první ze čtyř po žalmech pojmenovaných skladeb. A není velkým překvapením, že nás uvítá naprosto nelidským blast beatem, který až na pár klidnějších pasáží pálí od začátku až do konce alba. Malacht zde pravděpodobně použili podobný recept jako například v Incompatible Molokh, tedy vzali bicí stopu (Janne Jaloma z Dark Funeral?), kterou pak ještě dodatečně modifikovali a o něco zrychlili.

I přes až absurdní salvu však neznamená, že se jedná jen o neposlouchatelnou smršť. Ano, trochu odolnosti to chce, ale jste-li vyhledávači opravdových hudebních extrémů, rozhodně vás nerozhodí. Naopak, troufám si tvrdit, že nemálo posluchačů musí ocenit, jak propracovaný a dobře vybalancovaný materiál Reverorum složili. Minimálně u ambientní/klávesové složky, která doplňuje tu rytmickou, jde krásně slyšet, že ji stvořil někdo, kdo se podobné tvorbě už nějakou dobu věnuje. Stejně tak práce s veškerými samply je opět perfektní. I vokál je kapitolou sám o sobě, jelikož zde více než kdy v minulosti připomíná Attilovo démonické zaříkání ze Sunn O))) a Mayhem.

Jak je typické i u starších alb, sound kytary je mnohdy utlumený a místo hraní jakýchkoliv riffů spíše slouží k dokreslení zvukomalby. Některé jasně čitelné kytarové linky s kvílením lezou ven ovšem parádně. Baskytara, když přítomna, naopak zní tentokrát úplně krásně. Jednou ze zásadních složek nahrávky jsou ale veškeré industriální zvuky a výbuchy, které přidávají na odlidštěném feelingu a vše ještě zintenzivňují. Skřípavě noisové pasáže a religiózní popěvky samozřejmě included.

Celkově lze říct, že katolíci vydali desku, u jejíhož popisu použití výrazů jako námrd nebo náser není jen pouhým plýtvání slov. Samozřejmě lze v rámci žánru najít hromadu nahrávek, které jsou v určitých ohledech propracovanější a povedenější. Dle osobních preferencí lze i v diskografii Reverorum ib Malacht najít lepší alba. Kyrie Eleison je každopádně jedna z nejintenzivnějších industrial blackových desek, která nenabízí jen totální náklep, ale také dostatečnou dávku divnosti a specifické atmosféry. Díky zvuku to navíc není jen neposlouchatelný bordel, ale vše je v rámci možností dostatečně čitelné, byť úmyslně napálené. A je až k nevíře, jak zlý námrd tvoří Švédové ve jménu božím, a nenapadá mě, kdo by jej kromě samotných Malacht mohl něčím podobným překonat.