Svůj příspěvek jsem při recenzi na debut končil obavami o domovské kapely členů Somniate, a tady se naštěstí všechny ukázaly lichými, překlopily se dokonce úplně naopak, ale o tom více později. Heaving Earth nás od té doby oblažili vynikající deskou, Mallephyr by snad každým (tý)dnem měli také vrhnout do světa další zvrácenost. Podívejme se dnes, jak dopadla druhá deska Somniate.

Jako jsem před třemi lety při poslechu debutu oprášil v knihovničce Meyrinkova Golema, i tentokrát jsem neodolal a sáhl po knize, která byla lyrickou inspirací desce: V melounovém cukru od Richarda Brautigana. Nechci nikomu kazit překvapení, ale V melounovém cukru bych jistě jako inspiraci deathmetalového alba nečekal. Naopak jako velmi inspirativní se mi jeví sebevražedná noticka, kterou spisovatel zanechal předtím, než si rozstřelil hlavu: „To je bordel, co?“

Nebuduji zde oslí můstek, Somniate žádné gore natožpak bordel nehrají. Tak jako na debutu, drží se precizního death/black metalu, který nesází na agresivitu, ale pracuje subtilně s tradičními hudebními postupy. Štembus i Aleš svou kytarovou hru ještě o něco zlepšili, ne snad co do techniky nebo rychlosti, ale hrají s velkým přehledem, takže riffy ani sóla nepůsobí nikdy udřeně, ale naopak velmi muzikálně. Docela těžko hledám, k jaké kapele Somniate přirovnat – toť samo o sobě budiž chápáno jako poklona – a vybavují se mi snad některá díla Ascension. Svým seriózním, vysoce technickým a promyšleným přístupem k black metalu mi taky připomínají některé francouzské projekty BST, ale mnohem víc kladou důraz na riffy a vývoj skladeb než na atmosféru. (A když už jsme Bastiena zmínili, dodám, že tentokrát zvuk nedělal, ale obstaral jej V. Santura.)

Somniate na své druhé desce dost logicky už nejsou svěžím zjevením a nepřekvapují, jako se jim to podařilo na debutu. We Have Proved Death má před sebou úkol těžší, a to znovu zaujmout a potvrdit nastavenou kvalitu. To druhé se daří na první dobrou s lehkostí, to první kupodivu docela obtížně. Čím to, že deska nejde do ucha snadno?

Částečně může být na vině nezvyklý zvuk, kterému dominují bicí. Mně osobně to vůbec nevadí, neboť technická stránka alba je nezpochybnitelná. Ostatně v nedávné reportáži Mallephyr jsem nenechal žádný superlativ na hru Tomáše Maříka nevyřčený. I na novince jde o precizní a přitom svěží hru. Bicí mě z celého alba baví suverénně nejvíc. Jenže setkat se můžeme i s názorem, že na daný žánr, kterým zůstává black metal, je hra technická až příliš a bicí tříští svou ekvilibristikou atmosféru. Už jsem o tom mluvil v recenzi na debut, že takový zvuk na mě působil (v rámci black metalu) zcizujícím dojmem. Je to ale spíš o posluchači a jeho očekávání. Podobné nebezpečí pro aktuální desku Somniate číhá i v příliš předchystaných škatulkách, kam posluchač kapelu někdy rád netrpělivě strčí, místo aby poctivě poslouchal. We Have Proved Death se rychlému zařazení mezi black a death metaly docela čile brání, jak zvukem, tématikou, tak nezvykle melodickými postupy kytar. I drobnost, jakou je použití brumle, potěší, ale do rámce technického deat/black metalu se vsazuje poměrně těžko (znalec samozřejmě připomene Ygg).

Pokud jí dáte čas, We Have Proved Death vyroste ve velmi dobrou desku. Je kvalitní ve všech směrech. Jen má někdy problém posluchače strhnout, působí v určitých momentech poněkud profesorským a odtažitým dojmem. Ostatně vrabci si štěbetají o tom, že chemie v Somniate působila spíše rozkladně než synteticky a fyzika pak rozhodně odstředivě. Těžko říci, zda jde v případě nového alba zároveň o labutí píseň, se sestavou, která ho nahrála, se však jako se Somniate již asi nepotkáme.

Je to z mého pohledu fanouška škoda, protože tak jako jsem psal na konci svých poznámek k Meyrinkovskému podřimování, že uteče až moc rychle, tak i v případě aktuální desky bych s chutí slyšel více než daných 33 minut.