Před třemi lety tu JSt pěl chválu na Guttersnipe. Sympaticky vyjetý noise rock/no wave bordel, který mě ale z vícero důvodů vždy postupně začne víc iritovat než bavit (asi hlavně moc výšek, vokál atd.). Letos na jaře vydala Gretchen Aury (alias Urocerus Gigas, alias Vymethoxy Redspiders atd.), polovina Guttersnipe, dvě nahrávky, které mi sedly podstatně více. Nejprve těžce rozbitou no wave/rave/breakcore/gabber/experimental nakládačku Petronn Sphene – Exit the Species, která evokuje nějakou šílenou automatovou střílečku s tématem hvězdných válek mimozemského cyberhmyzu. A poté své „opus magnum“ The Ephemeron Loop - Psychonautic Escapism, které vznikalo 14 let.

Desku rozjíždí minutový noise, pak se ale rozezní příjemnější zvuky - jak z nějakého ambient/dub techna (třeba DeepChord), později i jiné elektroniky (hard trance?) a éterický, zasněný zpěv. Psychedelická mlha, ozvěny – reverby, delaye a spousta dalších efektů, glitche, většina zvuků na desce působí těkavě, tekutě (a propracovaně). Zhudebnění účinků LSD, barvy neonů tmavých odstínů, obal to vystihuje dokonale (synestezie). Ony zvukové vlny a proudy jsou místy ambientně-abstraktní, jinde je (částečně) usměrňuje snaha o ethereal/darkwave/gothic/dream pop/shoegaze písničkovost a uzemňuje úderná, industriální rytmika (jako už u starých Cocteau Twins, ale mohutnější). Chvíli rovná, chvíli rozházená. Před polovinou první skladby atmosféra (ještě více) zchladne a potemní a rozjede se hard techno/gabber/breakcore až speedcorová rychta s ječákem poblíž nějakému depressive black metalu (?). Ambience v pozadí ale zůstává a skvěle s tím hrocením koexistuje.

Dvoudílná Acetoxyhexorchid je noise/ambientní, zvukově hodně zajímavá. Lattice Dysmorphism… pro změnu našláplá, ale stále i atmosférická rave/hard techno (atd.) rychta, ke konci mi to trochu připomíná i The Prodigy. Po ambientní Ultraviolet… ovšem dojde na největší nakládačku - Trench Through Pink Death. Z pomalého, temně atmosférického začátku se postupně rozjede podivný, psychedelický, avant/experimental/post-(?)black metal (chvíli asi i death/grind?) s industrial/gabber/break/speedcore rytmikou, přibližně bych to přirovnal ke srážce Kayo Dot, Jute Gyte, Ing. Kralik, ale i něčeho z Gnaw Their Tongues nebo The Axis of Perdition (a možná i The Berzerker). V pár chvílích je to tak absurdně přehrocené, až se musím zasmát (spíš v dobrém).

Některé kontrasty a změny na první poslech(/y) překvapí. Trans identita, ADHD a další poruchy autorky(/a?) se v hudbě zjevně odráží, ale těch 14 let přemýšlení a zkoušení, jak to vše spojit dohromady, je také znát. Slyším tu spřízněnost s hudebním světem Tobyho Drivera – místy podobnou lehkost v kloubení často protichůdných aspektů, snovou surreálnost, vlastně i z části kombinace stejných, či příbuzných subžánrů. A stejně jako on Aury/VR zmiňuje inspiraci v ethereal/darkwave Lycia. Nejblíže ke srovnání je asi The Necklace a částečně Epipsychidion na posledních KD, ale našlo by se toho víc. Psychonautic Escapism je ale v mnoha ohledech extrémnější.

Otázkou je, jestli by nebylo lepší, kdyby nahrávka skončila druhou částí Acetoxyhexorchid? Ne že by poslední dvě skladby nestály za poslech, ale už mi přijdou tak trochu navíc a ničím zvláštním už nepřekvapí. Sirencipher… zhruba připomíná první skladbu, Sun Shimmer… je fajn psych/ambientní brnkání, vlnění, ale kdyby tam tyhle dva kusy nebyly, tak by se nic nestalo. Většinou poslech končím s 6. skladbou, další dvě si spíš někdy pouštím samostatně. Tohle LSD moře je asi až moc rozsáhlé (cca hodina a dvacet minut) a v poslední třetině plavby posluchači hrozí, že se v něm utopí (nebo uvízne na mělčině?).

Mírné výhrady mám i k vokálu. Většinou fajn, ale v pár místech je ta ethereal/dreampopová naivita, občas i falešnost na hranici snesitelnosti, podobně to mám i s tím „dsbm“ ječením. Ale záleží i na náladě. Každopádně převážně vynikající, překvapivá, propracovaná, odvážná deska, letos bude určitě patřit k těm nejzajímavějším a možná (!) i nejlepším.