Hned na první slepý poslech Vám, coby elitářským deathmetalistům, určitě Verberis připomenou (novější) Ulcerate. A věru to není náhoda. Na Novém Zélandu asi není víc bubeníků jako Jamie Saint Merat, který obstaral bicí a perkusní party v obou kapelách. Sám tento fakt by měl být dostatečným lákadlem pro zkusmý poslech. Když navíc dodám, že se na tvorbě podílí i (ex-)členové nebo koncertní muzikanti smeček jako je Vesicant, Heresiarch nebo Vassafor, mělo by každému být jasné, že důvod proč poslouchat a zkoušet tu rozhodně je, a to bez ohledu na poměrně prestižní jméno vydavatele. Napětí roste, šéf cuká.

Snad by ale bylo na místě kapelu nejprve krátce představit, protože, a nezastřu to, se přinejmenším pro mě jedná o nové jméno slovutné novozélandské scény. Jejich debutové album Vexamen mě úplně minulo a ani návrat k němu u příležitosti vydání novinky mě nepřesvědčil. Šlo o celkem vzato mírně nadprůměrný death/black, snad s příjemným vlivem dvojctihodných Katharsis. V kapele se sešli, jak již zmíněno výše, čtyři zkušení muzikanti a obstarávají své nástroje v úplně klasické sestavě – kytara, bicí/perkuse, basa, vokál (zpěvák Heresiarch s iniciály NH, kdysi jako Carnifex taky bicí ve Vesicant), a na nové desce se rozhodli přitvrdit a svou tvorbu zahustit.

A teď tvůrčí úkrok stranou: SIDABS považuju za nejlepší album Ulcerate! Rozemleté nepřístupné hrkačky a dlouhé abstraktní plochy, jejich střídání s nasypanými „písničkovými“ pasážemi, to vše bez předvídatelných, neřkuli jednoduchých struktur je hudba, která mě baví. Navíc přidáme skladatelskou kvalitu, která by dost možná nechala mnohé skladby přehrát i v aranži smyčců, nespočitatelné rytmické vzorce a jejich variace a máme hudbu pro ctitele techniky, pro metalové fajnšmekry. Ale nejen pro ně, neboť atmosféra plná nervózní nenávisti k sobě přitahuje každého černo- a smrti- kovového milovníka, nelekajícího se posluchačského diskomfortu, i on si může i bez počítání takový hudební zážitek užít.

A proč v recenzi na Verberis mluvím o Ulcerate - na aktuální desku Verberis totiž mohu z předchozího odstavce o (mé slabosti pro) Ulcerate aplikovat takřka vše. Oproti Ulcerate se tu setkáme přece jen s trochu smířlivějším přístupem k death/blacku a s posluchačsky snesitelnější náloží krkolomných riffů. Kytarista D.A., jehož dítětem Verberis patrně z velké části je, se dokonce v pomyslné druhé části (ve skadbách Paragon a Ennoia) nebojí použít ani čistší kytary a materiál tak dostává melancholičtější nádech. Ne snad, že by to bylo vyloženě ke škodě, ale právě to bývají party, u kterých se posluchač baví nejméně.

Vokál NH se přiklání k jiné ze současný blackových veličin – v pomalých pasážích jakoby promlouval Miko Aspa. Takže palce nahoru. Výše jsem pravil něco o tom, že hráčské schopnosti samy o sobě dnes nestačí k uhranutí posluchače. Zůstávají však podmínkou nutnou (nikoli dostatečnou), hraje-li kapela rozházený „math-death“ a této podmínce Verberis nepochybně dostáli. Nad tuhle mez naštěstí zbytečně nejdou, stále tu není hráč nad materiálem, jak se to někdy v onanistických technických (black{?}/death) spolcích děje. Snad pouze JSM za bicími předvádí neurotický posedlý styl, kdy sugestivně buduje dojem, že ani dvakrát nehraje pasáž stejně. Kdekoli je to možné, přidá cinknutí, přechod, krátké zasypání. Jakoby se vracela manýra klasických barokních muzikantů, kteří nezahráli dvakrát opakování beze změny – přece by byla nuda takové repetice poslouchat. Kytarista D.A. stejně jako basák zůstává více při zemi a díky tomu je materiál snáze vstřebatelný. Rozkoš z rozpoznávání pentliček je rozumně vyvážena citem pro skladbu celku. Jde o plnohodnotnou porci hudby včetně nutných přestávek na vydechnutí. Není to ochromující gorgutsovské přehánění.

Fér je také přiznat, že ne vše je dokonalé. Náladotvorba v některých pasážích selhává a střídavě proto přichází i poslechy, kdy tu jedna, tu druhá a místy i skoro všechny skladby nudí.  Výjimkou je geniální závěrečná I Am the Father and the Tomb of the Heavens. Je to nakonec tato výjimečná skladba, která mě nutí po mnoha posleších Verberis vysoko vyzdvihnout a jejich hudbu jednoznačně doporučit. Svým pomalým vývojem, nekompromisním nárokem na pozornost i negativismem v celkovém vyznění (fuckoff jde ke všem bm kotlíkům!) mi připomněla loňskou excelentní desku Qrixkuor. Nemáte-li čas na celé poměrně dlouhé a trpělivost vyžadující album, určitě doporučím alespoň závěrečný opus, patří k tomu letos úplně nejlepšímu, co je v žánru k slyšení.