Datum vydání: 27. září 2024
Vydali: Dark Descent Records
Žánr: death / black / thrash metal

Adorior solí v každé písničce tolik energie, že radostný deathmetalistův úsměv v závěru desky nemá již kam se roztahovat. Deska křičí „Metal! Metal!“ Zvuk si nepomáhá kompresí, nesází kila pod tlakem, nejsou tu úkroky ke grindocorově „zrychleným“ sypačkám, ani rádoby warmetalový chlívek. Čistý metal v nemnoha žánrových obměnách, ale provedený ve spoustě variacích.

Abychom si ale ve všem tom thrash-heavy-death-black metalovém fofru a ajfru udělali trošku prostor pro přemýšlení a zkusili se podívat na materiál aspoň trošku z nadhledu… Kapela sice funguje od roku 1994, ale jedinou zakládající členkou Adorior zůstala zpěvačka Melissa a ze sestavy posledního řadového alba zbyl ještě bubeník Dani Ben-Haim (též Grave Miasma). Z velké míry stojí úspěch nové desky právě na těchto dvou pilířích.

Nicméně doplnění kapely proběhlo jednoznačně do kvality, posuďte sami: Roland (rytmická kytara, též Cruciamentum a také ex-Grave Miasma), Tom McKenna (basa, též Grave Miasma) a hlavně kytarista Steve Assassinator (též Qrixkuor, Verberis).

Přinejmenším kvalitativní kontinuita s 19 let starou (řekl bych nestárnoucí) Author of Incest je zachována. Pochvalami začnu ve stejném pořadí.

První v řadě bude vokál pocházející z hrdla Melissy Gray (rád zmíním její hostovačku v pornograficky neslavných Vassafor). Její zpěvy a řevy, šepoty a výkřiky nejsou možná vždycky stoprocentně přesné, kdo by se v metalu sral s nasazováním na dobu, to podstatné je, že jedovaté skřehoty, fistule, odvázané jekoty a totální verva musí každého posluchače strhnout, a to hned od prvního jedem napitého refrénu Begrime Judas po finální „All you have to do is lift … 666 … This knife...this life...this gift“ v závěru poslední Bleed on My Teeth.

Pokročme ve chvále dále. Nasypané bicí jsou pro daný žánr podmínkou nutnou, nikoli dostačující. Blackovo-deathový kobercový blast Daniho Ben Haima plní svými údery až přes prostor připravený parádními riffy, které kytary sází jeden za druhým. Srdce black a deathových milovníků Angelcorpse (Perdition Temple atd.) přetéká radostí, protože Dani fofruje a nenechává nic na domýšlení. Tak to máme rádi. A vše navíc doplňuje a osvěžuje spousta thrashování na kytarách a až heavymetalově znějící sóla (podezírám více Steva). Kytary se předhání v tom, aby ukazovaly, že tady se hraje metal, metal, každou minutu metal! Adorior na nové desce prostě sype a metaluje od začátku do konce.

Nemůžu sice říct, že by Bleed on my Teeth byla nejlepší deska roku, a myslím si dokonce, že její trvanlivost je docela omezená. To ale nic nemění na tom, že se mi opravdu moc líbí. Ne, to je příliš slabé tvrzení, deska Adorior mě ve své čistotě nadchla. Je možná víc vhodná pro krátkodobé pobavení – stačí si pustit třeba úvodní Begrime Judas, a nelze se ubránit headbangingu. Dá se doporučit ale i pro opakované poslechy, kterých jsem stihnul nasbírat už deset, což je při tak výrazném materiálu asi skoro strop. Dávám sedmdesát pět chromových pyramidek ze sta a doporučuju vřele.