Datum vydání: 5. červenec 2024
Vydali: Debemur Morti Productions
Žánr: black metal

Předchozí alba Akhlys, jakož i zbytek tvorby Alcametha (Bestia Arcana, Nightbringer, Aoratos), vysoce cením. Tak vysoce, že předchozí Melinoë se ode mne dočkalo absolutního hodnocení, které uděluji tak jednou za dva roky. A že kompletní diskografii jeho projektů shraňuji ve fyzické podobě, i novinka Akhlys mnou byla nejen velmi vyhlížena, ale i bez poslechu předobjednána a měla už svůj připravený piedestal.

Piedestal však zůstane prázdný. Deska Akhlys velkým nárokům nedostála, přestože jsem se vstřícně snažil a vlastně dosud snažím prvotní neblahý dojem setřást. A světe div se, s rostoucím počtem poslechů roste i zážitek, subtilní pozadí zprvu skryté pod všudypřítomným hyperblastem je čím dál zajímavější poslouchat a deska roste.

Akhlys ale nepřestali hrát metal, jak by se pod ustavičným tlakem, který deska na posluchače od první do poslední vteřiny vytváří, mohlo zdát. Nejspíš proto, že projektů, ve kterých Alcameth realizuje své metalové já, už má dost, rozhodl se u novinky, domu černého dvojčete, změnit zvuk, který zprvu moc metalově nezní. Je to 52 minut tlaku, který upomíná na jakési synth aggro s vycpávkami ambientních inter, navíc s podivnou dramaturgií (o tom viz níže), co mi co do skladby nejvíc připomenul Aoratos – Gods Without Names, ale právě díky produkci zní jako agresivní techno verze podobných skladatelských postupů.

Čeho se tápající posluchač může v neustávající kanonádě bicích hned zkraje zachytit, jsou jednotlivé skladby, pokud je budeme vnímat jako singly. Pokud si pustíme jen jednu stranu kterékoli ze dvou LP desek a nesnažíme se zhltnout celou desku naráz, uspokojení se dostavuje (například Maze of Phobetor je sama o sobě skvělá skladba, podobně Sister Silence, Brother Sleep se vpije pod kůži velmi snadno, rychle a bezbolestně). Materiál servírovaný takto po kouskách dostává smysl, i když bych asi intuitivně vnitřní soudržnost žádal a čekal spíše od alba jako celku, ale dobrá, tento dramaturgický postup akceptuji.

Album zkrátka pro osvojení chce opravdu hodně poslechů (momentálně jsem někde u čísla 15), protože jeho největším problémem (výzvou?) je produkce. Eoghan (kulomety bicích+basa) je tuze v popředí a nepřestává zběsile útočit. Celkově je produkce nafouklá, bombastická, hlučná a nepříjemná na poslech. Dojem neživé agresivní entity, která vpadá do vědomí, je dozajista chtěný.

Jestli ale předchozí alba patřila k nejlepším a nejpropracovanějším milníkům elitářského black metalu (rozuměj: nikoli energického a přímočarého, ale náročného na poslech a čas při vnímání detailů), novinka až příliš útočí tlakem a energií a nenechá dost prostoru pro vnímání subtilností. Každý milimetr prostoru pro orientaci, pro vhled do nitra zběsilé entity, si musí posluchač vybojovat. Odměnou je nejeden zajímavý moment. Například dark ambient drone track Black Geminus ukazuje, že Alcameth umí strhnout atmosférou a bombastickou produkci k tomu vůbec nepotřebuje.

Pětice skladeb patří k tomu nejnáročnějšímu, co jsem v několika posledních letech posluchačsky zdolal. Myšlenky se vrací k době před dvaceti lety, kdy se naslepo kupovaly desky (tak jako já naslepo koupil House of the Black Geminus). Nelíbí se? No, pětistovku ti nikdo nevrátí, tak můžeš buď plakat, nebo poslouchat tak dlouho, dokud nepochopíš... neb disk do koše nevhodíš.

Akhlys tak vskutku prověřili mou schopnost poslouchat desku dlouho. Nabízí tvrdý a hlučný black metal, který riffy odívá mnohým zvukovým kouzlem, umí posluchače strhnout, ale stejně tak mnohé posluchače ztratí pro svou náročnost. Těžko mi je vynést soud, protože na albu slyším silné momenty, dobré riffy, ale zároveň mě svým zvukem odrazuje si jej znovu pouštět. Vtělená ambivalence.