Na blackové scéně působí opravdu nepřeberné množství labelů a sub-labelů, ale mezi výběr těch naprosto nejdůležitějších bych určitě zahrnul Terratur Possesions. Ole Aune vydal po roce 2007 tolik kvalitních desek, že jsem v těch posledních letech v podstatě každou z nich téměř bez přemýšlení kupoval. Vrchol byl někdy v roce 2018 (Mare, Manii, Knokkelklang, Misotheist, Whoredom Rife), následovalo propojení s Ván records a výrazný zúžení aktivit. Poslední velkou a kvalitní deskou byli Deus Mortem vloni. Teď přichází od Terratur Possesions konečně další velká deska, a to rovnou nové kapele Bythos.

Píšu sice nová kapela, ale Bythos tvoří opravdu velezkušení pasírci. Larha Rytkönen za bicími působí v Deathchain, mých oblíbených Trollheims Grot a hlavně v Horna. Basák Mynni Lukkainen je hlavní tváří Horny a Hoath Torog je pro změnu zpěvák a leader nesvatých nestorů Behexen. Takže s nadsázkou se dá říct, že jde finskou blackovou „superkapelu“. Ve skutečnosti je spíš na velké otazníky, nakolik se můžeme dočkat něčeho svěžího od lidí, kteří tak či tak nahrávají už desítky let ve funkčních a úspěšných kapelách. V případě Horny bych dokonce podezíral u tak fousaté kapely z možného vyhoření, nic proti, osvěžit se v novým projektu či kapele může být super. Jenže ouha, Bythos hrají něco úplně jiného, než všechny kapely, kterými si členové prošli. Spousta nových kousků od starého psa.

Řekněme si něco o vlivech patrných na tvorbě Bythos. Nelze se vyhnout Dissection. Jon Nodveidt je zjevnou inspirací nejen při focení. Jeho filozofie antikosmického řádu smrti je jednoznačně hlavním zdrojem pro texty. Okultní black metal zažil na poměry toho, o jak obskurní záležitost jde, docela velký boom a zjevně není konec. Bythos totiž, podobně jako Nodveidt na Reinkaos, chtějí oslovit širší publikum melodičtější a přijatelnější hudbou – než felas z Ofermod, Ondskapt nebo stávající spolky Behexen a Horna. Vzhledem k tomu, že album se dostalo v celofinské prodejnosti fyzických nosičů na sedmé místo, asi úspěšně.

Zatím pořád nejde o mainstream, mluvíme o heavy metalu a také cítím určitou Behemoth vlnku, čímž nechci nijak urážet, neb považuju Behemoth posledních let za kvalitní produkt. Bythos se navíc podle mě docela daří, podobně jako labelovým kolegům Sulphur Aeon, hymničnost do svého metalu zasadit celkem nenásilně. Bythos, a to je potřeba zdůraznit, není další okult/luciferská black kopírka Dissection. V jejich tvorbě bych našel odkazy ke švédské deathmetalové škole, zejména k některým projektům Dana Swanö. Podstatná je melodická kytara a kvalitní bicí. Zpěv, nebo kázání Hoath Toroga výsledek spíš kazí. Umím si představit angažmá melodického zpěváka, který by kapelu kompletně pozdvihnul z podzemí a mohla by předskakovat Ghost. Složeno je to na hranicích vkusu a kýče. Takový opus Omega Dragon je například už daleko na straně nevkusu, pompa z něj odkapává a při čtvrtým poslechu už mě nutí přeskakovat (nutno uznat, v hlavě se ale drží jak kemr na houpačce). Jsou tu i výjimky a v rychlých pasážích zní Bythos celkem přijatelně (byť docela fádně). Tyto rychlé „true“ black metaly ale zase do alba moc přirozeně nezapadají (Sorath the Opposer).

The Womb of Zero je ambiciozní deska a dá se klidně ohodnotit velmi pozitivně, jako progy black metal. Já v něm bohužel spíš slyším rutinéry, kteří si chtěli vyzkoušet zahrát melodický death a k tomu navařili okultní omáčku a nakonec jim z toho vyšla blacková verze Amon Amarth. Jako souhra dvou zkušených instrumentalistů mě to ale svým způsobem baví, Call of the Burning Blood a Hymn to the Lucifer jsou povedené kousky. A z davu každodenních desek Womb of Zero bezpochyby vystupuje.