Už mě tak nějak ty maškarádní kecy okolo sra…vosti či snad podřadnosti Cradle of Filth přestaly bavit, až jsem se i pro naše sklony předjímat z názorů ostatních rytířsky jal role zastánce „slabších“ a vy před sebou máte výsledek. Není o mnoho více nenáviděnějších kapel než partička z Britských hororů. Jasně, kapela, co má, potažmo měla, velký vliv na formování black metalu, black metalu s atmosférou (jakože s klávesy a scénickými vokály), black metalu symfonického a jeho dalších větvících se odrůd to v tomto žánru, kde se tak moc hraje na to, kdo je „trve“, nemůže mít doslova na růžích ustláno. (To už by moc zavánělo CoF-tématy.) Proboha (!), kolik z vás se furt nedokáže smířit s tím, že Cradle už prostě nehrají, a ani nebudou, co dřív a že muzika je v některých případech byznys a až teprve pak byznys, protože o ten jde především. A v čem je skutečně problém? Ve vás nebo kapele? Řekl bych, že důvod jen v jedné straně netkví.

Zanechám však keců o tom, co pro muziku CoF udělali, čím vším prošli a vynechám i vlastní důvody, proč by si třeba toho zatracení – částečně – zasloužili. Krom mašinerie hudebního veletoče, který s kapelou dozajista hýbe, si, a snad někteří budou souhlasit, jako muzikant navíc dovoluji přihlédnout ještě k faktu, v jakých sestavách a podmínkách některé jejich desky, i přesto, že nepatří zrovna k těm nejlepším, vznikaly.

Jak píšu v úvodu, nepředjímám, takže pryč od dalších polemik a začněme se lehce věnovat nové, jubilejní desáté desce The Manticore and Other Horrors, která tentokrát vznikla výhradně v dnes již ústředním triu Allender-Škaroupka-Filth, jež třímalo pekelné hromobiče už při vzniku Godspeed on the Devil's Thunder, které pro mě, s příchodem tazmánského žokeje Marthuse za bicí, dostalo Cradle of Filth zas do sedla. Kapela od té doby, ať proti její hudbě máte cokoli, začala zas šlapat a to trvá dosud. Dostala nejen na razanci a rychlosti, ale jeho pestré a přitom tradičně metalové bubnování v CoF musíte milovat. Přesně totiž ví „kde, co a jak“, jak kdyby se pro tuhle kapelu narodil. A teď už The Manticore…

Tak schválně, kdo si ihned všiml (viz info alba), že ani jedna skladba nepřesahuje délku šesti minut? A od toho se dost odvíjí i náplň alba. To, krom toho, že je jiné než dvě předchozí, je totiž mnohem semknutější (vlastně je, ale není) než díla předchozí. Skladby jsou údernější, nejsou tak rozvleklé, takže ani kytary nepředvádí nijak rozvíjené melodické linky a vsází na jasnější kontury. Než někde udělat pořádnou čmouhu, radši obrysy dvakrát obtáhnout. A rovnou, ať si toho všimne i slepý, použít pořádně silnou tuš. Totiž. Kytary jsou o dost jednodušší, riffy údernější, vycházejí často z jedné melodické linky, ale upřít se The Manticore… zas nedá slušný drive. Pravda, s black metalem muzika tady už nemá tolik společného, uhel nahradily tempery, i když ne že by se tu minulost kapely nepromítala. Dnešní Cradle, hnáni motorem Aston Martin model Škaroupka (fakt neměli v sestavě lepšího a na The Manticore… jsou zvukově konečně masivní), vstřebávají i z dnešních vlivů, až kostra některých riffů a kytar nejednou zní sprostě crust/punkově. Kurnik, tohle je hodně přitažený za vlasy, ale ten d-beat v Manticore, For Your Vulgar Delectation nebo Sidding with the Titans mi nedávají jinou možnost. Tak jinak.

K metalu jako žánru se dá obecně říci, že CoF dnes hrají extrémní heavy metal (slabší druhá půle od Pallid Reflection je tomu hodně příznačná) se symfonickým pozadím, kterého je využíváno mnohem účelnějším způsobem; vlastně již minulé album se mi po této stránce líbilo. Ne že by ho ubylo, místy je orchestr (ne plytká klávesová aranžmá) i hodně výrazný, ale muziku nepřehlušuje a snad ani jednou nenastává moment, kde by v něm zanikly kytary. Žádná třpytivá fidli-pozlátka pro obalamucení ucha, ale solidní a přímo mířená orchestrace vyjadřující druhou stranu jejich muziky, kde je cítit, že za to vzal člověk ctící tu metalovou kapelu v popředí. Album tak není pro podřezávající se symfo-gotiky, i když se místy jeví docela temně, není pro symfometalisty nosící trika female-fronted kapel, protože The Manticore… místy řádně šlape na plyn, není to i přes jeho poměrnou přímočarost ani album pro natvrdlé agrárníky, i když cenu za progresivitu si neodnese, ale pro důvody již popsané už vůbec není ani pro ryzí blackmetalisty, ačkoli jako extrémní jej označit třeba je.

Už jsem to zmínil, je to byznys a o ten jde až v první řadě, ale CoF už ve své pozici nemusejí věci dělat pod tlakem, jsou dnešní a jasně si také uvědomují, že prostor pro manévrování mají již značně omezený (naštěstí zde ale slyším CoF nepoužité nápady, třeba parádně znějí orientální náměty v Huge Onyx…), takže každá další deska (teď mluvím o posledních třech) je prostě bez příkras hudba odrážející aktuální rozpoložení v kapele. To je tentokrát oproti předchozím dvěma ukazuje v melodičtější, ale i agresivně přímočařejší poloze, jež The Manticore… nesměřuje na konkrétní posluchače. Kdyby album mělo více temnějších riffů, desce by to určitě prospělo, ale zas by ji to postavilo po bok obou předchozích, takže aby CoF nenatočili víceméně třetí neměnné cd v řadě, zvolili trochu jiné výrazové prostředky. Odvážný krok, který se s pochopením širší veřejnosti nejspíš nesetká, já ho však vítám, i když cítím, že to ne vždy prospívá a je v něm – kytarách, zbytek je v pořádku - právě asi největší slabina alba. Je to zkrátka metalové album cílící na veškerou posluchačskou obec, takže si v něm každý nalezne to své. Zda je to čirý byznys, nechám na vás, pro mě jako naprosto nezaujatého to znamená, že Cradle of Filth mají rádi dramatický metal, a tak ho také, a po svém, hrají.

Abych přidal nějaký ten postřeh… Sám jsem jako mladý jinoch měl Daniho a spol rád. Zastával jsem se jich ještě v době vydání Midian a nakonec mi s odstupem času nepřipadá špatné ani Damnation and a Day. Tohle je však pro mne jednoznačný mezník a počínaje albem Nymphetamine začala éra alb, která mne nikterak neoslovují. Občas člověk najde nějakou tu líbivou melodii, ale nějak se mi vytratila atmosféra. Což je u kapely, která stála vedle kolébky oné často nenáviděné škatulky s tímhle slovem v názvu, docela problém. Dani se obklopil muzikanty, kteří umějí hrát. To ale evidentně nestačí. CoF se skladbou From the Cradle to Enslave našli jistý mustr. Něco orchestrálna, něco líbivosti, něco punkového skotačení, sem tam klepačka… snad aby fandové Hammerfall zírali, jak může být metal extrémní. Jenže.

Fandovi aspoň trochu protřelému daným stylem nemůže ani novinka připadat ničím extrémní. Klepačky tu jsou, nářez to je místy taky, ale vše je pěkně učesané, načinčané a neškodné. Napadla mě paralela s hollywoodskými horory. Tedy s většinou z nich. Na plakátech je popsáno, jak moc se budeme bát, jsou velkorysé, co se produkce týče. A nakonec člověk usíná nebo se dokonce ušklíbá, či nepokrytě směje.

Opravdu jsem se snažil na „Mantikoře“ najít pozitiva. A docela chápu onu jistou obhajobu výše uvedenou. Přesto. Mám velký problém odpustit Danimu fakt, že v těch nejvýš položených skřecích přestal užívat knedlík v krku a z nějaké té agrese se stala obyčejná hnusná fistule. Ta mi kazí dojem i ze starých skladeb, když se je dnes pokoušejí kluci hrát. Pravdou je, že novinka je pro mne o chlup zábavnější, než pár alb předcházejících. To však nemění nic na tom, že je mi pořád naprosto vzdálená. Frost on Her Pillow má nějaký ten příjemný motiv a pak to zazdí pokus o nějaký moderní nářez v následné Huge Onyx Wings Behind Despair. Tak je to pořád dokola a to průměrnější naneštěstí suverénně převažuje. Nemám důvod tu Cradle of Filth nějak urážet, nebo osočovat. Jen vydali další desku, která ničím neuráží, ale není ani důvodu se k ní více vracet.