Italsko-norská družba Darvaza spojuje tvůrčí ambice Omegy a Wraatha. Hudební působení obou členů by vydalo na celý článkový seriál, v rámci recenze tak stačí podotknout, že individua stojí za mnoha relevantními projekty, ze kterých lze vypíchnout jména jako Blut Aus Nord nebo Mare.
Darvaza patří mezi kapely, kterou lze označit v rámci tvůrčích ambicí členů za zemitější. Tvorba se drží převážně norských trademarků – skladbám vévodí sypačky a tremolo, které občas utne pomalejší hellhammerovská mlátička. Výrazněji se neodskakuje k experimentování, hudba maximálně koketuje s chorály a špinavými nápěvy z hrdla Omegy.
Navzdory relativně tuctovému mustru Darvaza rezonuje. Hudbou probíjí divokost, fanatičnost, jistá esence chátravého majestátu. Songy jako Towards the Darkest Mystery umně upouští obojek zběsilosti, The Silver Chalice naopak představuje pokleslou epičnost, kde se repetitivní riffy snoubí s chorálem a jednoduchou, byť efektivní synthovou linkou. Není třeba dodávat, že naživo vše funguje o poznání intenzivněji. A právě díky specifické energii má Darvaza na poli soudobé scény čestné místo. Není divu, že kapelní emblém kombinující sigilu Leviatana a hada zdobí řady džísek.
Po triumvirátu krátkých nahrávek následuje dlouhá Ascending Into Perdition, a zatímco zvukem následuje na poslední Darkness in Turmoil, přístupem působí převážně vyklidněněji, jakoby se Darvaza chtěla soustředit na meditativnější, epičtější a vrstevnatější stránku věci. Divokost desce zcela nechybí, jen se ozývá v menších intencích.
Ascending Into Perdition funguje nejlépe v momentech, kdy se odráží od mustru dvou výše zmíněných skladeb. Z osmi tracků boduje nejvíce The Spear and the Tumult, která docela okatě obšlehává Towards the Darkest Mystery, jde pouze po minimalističtějším vyznění, ale přesto se jí daří navodit esenci kapely v adekvátní síle. V rámci náboje příliš nezaostává finální Silence in Heaven, ve které se vrací synthový lead z The Silver Chalice. Track desku uzavírá pomalou, avšak údernou koncovkou.
U zbytku desky už tolik nezatrne, nejde ale o zklamání. Darvaza spíše předvádí standard, u kterého bude někomu chybět nedostatek hudební agrese. Ascending Into Perdition totiž nevystřihavá variace na zběsilejší kusy á la A New Sun nebo A Hanging Sword, spíše se pohybuje v kontemplativnější podobě Fearless Unfeard He Slept, ke které má nejblíže předposlední The Second Woe.
Ascending Into Perdition vesměs nenabídne moc nového. Sází na jistotu a navazuje na formuli vyzkoušenou na třech EP, kterou převádí do celistvějšího formátu, občas nedosahuje předešle nadhozené intenzity. Když už se ale trefí, uhrane výsostně.
Bez serepetiček okolo hned řeknu, že Darvaza nahráli velmi dobrou desku s jedním klopýtnutím (song This Hungry Triumphant Darkness). Spojení motorkářského a spirituálního black metalu, hypnotických repeticí a šlapavých dynamických bicích je pro mě nejlepším důkazem, že i v black metalu se pořád dá najít osobitost. Představuju si, že právě takhle nějak mohl a měl znít opus One Tail, One Head, kteroužto kapelu v desce Darvaza slyším asi nejvíce.
Vzhledem ke zkušenostem Omegy nestála otázka, jestli bude deska Darvazy zajímavá, ale spíš, jestli dokáže ustát formát LP, a jestli dostojí velkým nárokům, které budou posluchači na materiál klást. A to jednak vzhledem ke kvalitě dosavadních drobnějších nahrávek, ale i živých vystoupení. Zkrátka, jestli Darvaza potvrdí svou kvalitu i v tom, na co se v metalu hraje nejvíc – na velké desce.
Zprvu je Ascedning into Perdition možná až moc skromné. První poslech prohučel sluchovodem, aniž by zanechal jakýkoli dojem. To ale nic neznamená, kolikrát už mě první poslech falešně svedl k nadšení a naopak ty nejlepší desky, které přetrvají desítky let, začínáte objevovat teprve s odstupem. Nejinak tomu je i u Darvazy (ačkoli tedy i při všem nadšení si nemyslím, že by šlo o nadčasovou desku), přesto, že žánry se kterými pracuje, jsou jednoduché.
Protože kolega již v recenzi desku jako celek představil, zastavím se jenom u tří skladeb. Nejprve je to druhá The Spear and the Tumult, která je skutečně zhudebněním hypnotizujícího plazího pohledu, skvělá věc a nejlepší trek. Skladbou, kterou naopak Omega mohl vynechat, je výše zmíněná This Hungry Triumphant Darkness. Málo jedu, syčení, chřestění a příliš mnoho jednoduchých repetic refrénu. Silence in Heaven, která je s devíti minutami nejdelší, stojí trochu stranou zbytku díla. Je i dramaturgicky oddělena intrem a vlastně by klidně mohla být dalším epkem. Takhle, jako závěrečná epická skladba zanechá posluchače v příjemné kontemplaci.
Když Gionata Potenti alias Omega před lety prohlašoval, že ze všech projektů, na kterých se podílí, bere Darvazu jako svou srdcovou záležitost, připadalo mi to docela zvláštní. Dotažení vlastní vize, které vidím na Ascending into Perdition, mě ale přesvědčilo.
Vložit komentář