Hráli někdy Taake v Praze? Opravte mě, pokud se mýlím, ale v úterý 16. října to bylo nejspíše poprvé, kdy se tito norští blackmetalisté v našem hlavním městě ukázali. Pro fanoušky Hoesta tedy povinnost, ale díky skvělému supportu i pro zbytek blackmetalové komunity dobrý důvod, proč zvednout zadek a na Novou Chmelnici dorazit.

Dění před samotnou akcí nebudu tolik rozmazávat. Úsměvné promo koncertu na Facebooku se mi sice nelíbí stejně jako kolegům z dalších webzinů, ale na druhou stranu mě „sbírání krystalů čistého zla“ od účasti na koncertu neodradí. Stejně tak chápu, že oznámení posunutého harmonogramu na dřívější čas hodinu před začátkem několik lidí naštve a minimálně mimopražští svůj příjezd na poslední chvíli už neurychlí. Ve výsledku jsem kvůli tomu i já přišel o část první kapely, která ale upřímně stejně za moc nestála.

O Slegest jsem před koncertem věděl pouze to, že dle Metal-archives údajně hrají blackened doom a jsou z Norska. Ve výsledku ale předvedli spíše black'n'roll podobný hudbě krajanů Vreid. Což by samo o sobě nevadilo, ale během pár minut mě svou jednoduchou odrhovačkou moc nepřesvědčili a pózy jejich frontmana mě spíše utvrzovaly v tom, abych šel urychleně na pivo.

To One Tail, One Head ale tradičně rozpoutali totální šílenství. Jelikož se jednalo o jejich páté pražské vystoupení, moc dobře víme, jak násilné jejich koncerty dovedou být. Velký podíl na nich mají samozřejmě také fanoušci, kteří se melou hlava nehlava. Dokonce samotná skupina oblibu pražských koncertů netají a považuje je za vrchol každého turné. Minulé zkušenosti spolu s faktem, že OTOH konečně vydali svou debutovou desku a ohlásili, že po letošním turné ukončí činnost (vzhledem k tomu, že všichni členové kapely mají X dalších projektů, bych tomuto konci výjimečně věřil), udržely maximální očekávání. Vlastně mohu říct, že na Jeden Ocas s Jednou Hlavou jsem se v úterý těšil ze všech kapel nejvíce. K výkonu kapely asi není třeba popáté psát to samé. Nasypali to do nás slušnou silou jako obvykle a i výběr skladeb byl podobný jako naposled. Nejnásilnějším vrcholem byl tradičně dvojblok One Tail, One Head s Rise in Red, ale došlo i na novější Firebirds a klasiku The Splendour of the Trident Tyger. Chlapi možná po letech už nemají tolik sil, jako když tu hráli poprvé, ale fanatismus lidí v kotli vše vyrovnal, nebo dokonce i předčil. Minimálně já jsem tedy odcházel zmlácený podstatně více než před třemi lety. Důstojnější konec si snad Norové od Prahy ani nemohli přát.

Bölzer samozřejmě opět pecka, byť k jejich setu mohu tentokrát napsat prakticky to samé jako v loňském reportu. Staré songy super, začali skladbou Steppes z EPčka Soma, ale ty z předloňské řadovky Hero mě prostě tolik nebaví. Díky zahuhlanějšímu zvuku a úderným bicím však i novější věci dobře makaly, stačilo si jen odmyslet čisté zpěvy. Naštěstí se více hrálo z dema a EPček. Kvalitu songů Coronal Mass Ejaculation a Entranced by the Wolfshook netřeba dále připomínat. Na Švýcary byl klub slušně plný, nejspíše nejvíce lidí přišlo opět na ně, a byť zastávám názor, že jejich dřívější koncerty byly lepší, zklamaný z jejich výkonu snad nebyl nikdo.

Jak bylo již zmíněno v úvodu, v České republice sice Taake už hráli několikrát, ale do Prahy dorazili poprvé. Sám jsem je už viděl během jejich nejlepší éry v Brně a na super koncertu na Brutal Assaultu. I tak jsem byl ale velmi zvědavý, jak jim to sedne tentokrát. Loňské album Kong vinter zrovna zázrak není a dalo by se čekat, že mu věnují značnou část setu. A novými skladbami se opravdu začalo. Neříkám, že to byl zázrak, ale i přes menší znalost jsem si je celkem užil. Zvuk byl sice tak 50/50, kytary kolikrát uletěly do někam a dominoval vokál, na druhou stranu o průseru mluvit nemohu. Nejvíce mě ale na nich bavil samozřejmě Hoest. Na to, že je Ørjanovi přes 40 a přišel už i o vlasy, energie má více než většina dvacátníků. Na pódiu splašeně pobíhal celý asi hodinu dlouhý set a ječel jak smyslů zbavený. Jeho jedovatý řev je super a svým zápalem zvedá živáky Taake hodně vysoko. I tak byl ale začátek spíše slabší. Koncert nabral obrátky až během songu Myr. Velký plus za to, že country pasáž byla naživo opravdu zahraná na banjo, žádné samply nebo kytarový efekt. To byl jeden z nejzábavnějších momentů, ale i další kousky z Noregs vaapen byly o úroveň výše než předchozí věci. Největší úspěch ale sklidil „ugh!“ song Umenneske a závěrečné skladby z úvodní trilogie Hoestovy diskografie Nattestid… Bjoergvin… Doedskvad, a to jednoduše díky super atmosféře kytarových linek, které jsou o dost dál než na zbytku alb.