Datum vydání: 4. říjen 2025
Vydali: Terratur Possessions
Žánr: black metal

Black metal „okutlnějšího“ ražení se za léta žánrové kultivace rozdělil do dvou hlavních podob. Jedné, ve které se jde na dřeň k podstatě, z čehož skrze hudbu vyvěrá atmosféra černých, pomyslným hávem zastřených ceremonií. Druhá podoba je v určitém smyslu odlehčenější, snad i brakovější – skladbami, texty i koncepty zkouší evokovat neblahé čarodějnické procesy a démony zachycené na rytinách, v příručkách nebo ve zaznamenaných zpovědích.

Druhé směřování se přitom netěší oblibě jen v mantinelech black metalu. Od hororové The VVitch Roberta Eggerse se okultismus propisuje do filmů se stále větší vervou. Nezaostává ani literatura: například v Čechách se nedávno zjevil dotisk Bafometa, který je románem Franze Spundy, pozapomenutého autora německo-moravského původu. Ve spojení jednotlivých médií pak dochází k jisté synergii, která činí temnotu sabatů, mystérium ritů a zapovězenost grimoárů o něco hmatatelnější.

I Debut Death Like Mass v popsané rovině uspívá. Trojice složená ze členů Lvcifyre a polských Cultes des Ghoules v rámci projektu primárně čerpá z druhého zmíněného jména, které se snaží oprostit o rituálně-ambientní až teatrální vyznění. Už v první dvojici vydaných krátkých nahrávek je patrné úsilí o roubování kapelního vyznění na svižnější blackmetalové pojetí. Třetí Matka na Sabacie pak působí jako pokus, ve kterém se divočejší nátura Death Like Mass aplikuje na rozmáchlou výpravnost Cultes des Ghoules.

Debut se vrací ke klasičtější blackmetalového struktuře, při ověřených postupech se dá vzpomenout na Gorgoroth nebo Darkthrone, přičemž se do výrazu propisují melodičtější kytarové leady Švédska, v pár momentech si kapela dokonce pomůže syntezátory, které do „volnějšího“ okultního vyznění zapadají. Lord of the Flies ale primárně budují na riffech a hrdle Mark of the Devil, které si zachovává svůj svéráz, přičemž od patosu Cultes des Ghoules trochu upouští.

Z celku pak vyplývá atmosféra, která nemá daleko od posledních desek Pakkt a Häxenzijrkell. Jako pozitivum se dá brát i fakt, že do Death Like Mass více promlouvají žánrové fundamenty než některý z polských trademarků. V geografickém kontextu se kapela odchyluje od zvuku á la Mgła i podivna cizelovaného okolo Gruzja. Raději se zde hledá vlastní tvář. A okultní fazona vycházející z daného prostředí má zase o trochu jiný tón.

The Lord of Flies se v závěru převážně poslouchá jako tuctová žánrovka, kterou od zbytku odděluje charakteristický vokál, čas od času i silný riff (nejmocnější z nich se přitom vyskytuje v úplném úvodu). Ne každý nápad oplývá stejnou silou, z celku ale prýští specifický náboj, který si snadno potyká s obrázky z Kawalerowiczovy Matky Johany od Andělů či se stránkami Ohnivého Anděla Valerije Brjusova, což se rozhodně počítá.

Debut Death Like Mass byla deska, na kterou jsem se těšil, a vlastně už dopředu věděl, že se mi bude líbit. Vyčekal jsem si první poslech z vinylu a není divu, že mě potom vyloženě nadchla první skvělá skladba Wygnaniec.

Spojuje parádní riff, zajímavý zvuk (kytary zní správně magicky a přitom surově, vokál si přináší z Cultes de Ghoules to nejlepší) a zemitost první vlny black metalu. U třetí Pan niechcianych grobów nadšení kulminovalo. V duchu jsem si říkal - jo, tak tohle bude konečně ta pořádná blacková deska, kterou budu sjíždět jak učeň bruntálskej brus.

Správně tušíte, že teď je čas na ale. Deska ve druhé polovině úplně změní charakter a připomene spíš než staré Satyricon rituálnější spolky - velice trefně tu Dan připomenul Häxenzijrkell. A stejně jako oni mají DLM velký problém posluchače nenudit. Skladby na druhé straně jsou řídké, často dlouho otáčí motiv, který ani není nijak zajímavý a postrádají gradace. Pokud vstřícně půjdete desce naproti, po několika protočeních i druhá strana desky smysl dostane, a poslouchám ji opravdu rád.

Důležitý je však i dodatek: bez prvotního entuziasmu a předobjednání, a tím zaručenému prostoru v domácím playlistu, bych možná DLM smetl do průměru.