Datum vydání: 7. červen 2024
Vydali: Nightfloat Recordings / Nerve Altar
Žánr: progressive metal, instrumental

Přiznám se, Dysrhythmii jsem na pěknou chvíli ztratil z hledáčku. Fest jsem jejich produkci drtil z kraje milénia, cirka kolem desky Pretest, kdy to byla ultra technická, ale zároveň dost hitová muzika.

Pak si ještě matně pamatuju Barriers and Passages a Psychic Maps,  kde se klubíčko riffů začalo trochu zamotávat a atmosféra rozpíjet a ztrácet tvar.

Náročný poslechy odměnujou trpělivý posluchače, ale s každou další deskou množství práce narůstalo a odměna byla menší. Časem mi došlo, že mě tahle hudební vize míjí, a posledních pár desek jsem už ani nezkoušel. Pak mě ale přes nos praštil letošní singl, Coffin of Conviction.

Ten má takřka všechno, co si od moderního progu přeju. Zemitý riffovačky se střídaj s náladovejma rozkladama akordů v košatý skladbě, která i přes plejádu nápadů drží pohromadě a od začátku do konce poctivě maká. Náladou se to blíží k vesmírnýmu roadtripu, střídaj se momenty napětí, úžasu a introvertního rozjímání. Ostřejší riffovačky připomenou průlet asteroidovým polem, tajemnější části přistání na neznámý planetě, a když vypadne motor a loď bezcílně plachtí prostorem, tak je dost času i na zpytování svědomí. Hudebně se bavíme o vlivech kapel typu Cynic, Voivod, Martyr a asi i Krallice.

Příjemně překvapí čitelnost skladeb, který plynou přirozeně jak cesta pod nohama, bez zbytečnejch odboček. Kde u předchozích desek často dalo práci porozumět tomu, kam věci směřujou, u novinky je to jasný – dopředu, ať už tam čeká cokoli. A čeká toho dost, tahle výprava není žádnej rutinní přelet mezi planetama.

Dysrhythmii se povedlo skvěle vyvážit poměr adrenalinovýho dobrodružství, tajuplnejch nálad a bázně z objevování nepoznanýho, a tak na prostoje nebo čekání prostě nezbyl čas. Doteď si pamatuju, jak mi kdysi Ondrajs (máv do Ústí) vehmentně tvrdil, že Dysrhythmia neumí složit kloudnou písničku, a já na to, že umí, když chtějí. Coffin of Conviction je toho jasným příkladem.

Ocenit je potřeba i práci s prostorem. Coffin of Conviction je nadýchaná nahrávka, která tvoří prostor a rozšiřuje obzory. Vlastně po celou dobu máš pocit, že proplouváš místy bez omezení nebo viditelnejch hranic, okolí je tak rozlehlý, že ti hned připomene, jak drobná jsi částice ve větším celku. I velký planety ti z týhle vzdáleností připadají malý. Nebezpečí tu nepramení z drobnejch svárů, ale z vnějších sil, který jsou mimo tvoje chápání. Neutíkáš před jinou vesmírnou lodí, ale před tlakovou vlnou způsobenou srážkou planet. Je to velkorozpočtovej sci-fi spektákl, jen v hudební formě.

Závěrem bych snad jen vypíchnul vrchol desky (nedělám to často, ale tady prostě musím), a to pětku Subliminal Order. Vynikající kytarová riffovačka spoléhá na nadrbanej, technickej riff, točí ho ve spirále, napětí roste, kytarový hoblování protínaj hitově vyfetlý melodie, a když už si (poněkolikátý) myslíš, že jsi na vrcholu, tak se ještě trochu plynu přidá. Taková výkladní skříň dysrhythmickýho metálku, a jedna z nejlepších skladeb v celý jejich diskografii. Ani bych se nedivil, kdyby to pro mě byl jeden z nejposlouchanějších válů letoška.