Export Import je poměrně obskurní jazzový uskupení devíti muzikantů z okrajů Londýna, který si vydobylo pozice v lokální scéně, ale za hranicema se jejich jméno zatím moc neskloňuje. Což by se mohlo změnit s jejich prvním dlouhohrajícím (dvoj)albem, který přináší až nečekaně svěží pohled do potemnělejch zákoutí žánru, který dřív pilovali třeba Mount Fuji Doomjazz Corporation nebo Kilimanjaro Darkjazz Ensemble.

První půlka desky (Export) se soustředí na nepříjemnou, vypjatou atmosféru, kde se temný jazzový základy potkávaj s rockovou avantgardou. Rozjíždí se pomalu, z ticha postupně rostou nepříjemný smyčcový plochy, buduje se zlověstnej tlak, kterej tě po zbytek první půlky alba takřka neopustí. Čekáš tajemnej rituál, a ten taky během prvních minut dostáváš. Export ale neradi hrajou na jistotu podle očekávání. Nejdřív tě překvapí zpěv, kterej bys u podobný muziky nečekal, nicméně tady má jednu z hlavních rolí. Sytej, temnej hlas, kterej z rozvláčnýho vyprávění přechází do rapovejch poloh se slušnou kadencí, je na první poslech docela šok. Stupňování přednesu do agresivnějších poloh odráží narůstající tlak smyčců, atmosféra poctivě houstne, tep zrychluje, čelo se potí. Tohle spojení je neobvyklý, ale rozhodně funkční.

Další překvapení přicházejí s tím, jak houstne atmosféra. Pomalá jazzová temnota přechází do nervnějších poloh a přidává se důrazná rytmika a hutná basa. Saxofon začíná skřípat, smyčce zněj jak když sjíždíš nehtama po tabuli, vokál přeskakuje do nepříčetnejch skřeků. Místy z toho jsou masivní hlukový stěny jak od Zu, jindy si člověk vzpomene na Fantomas nebo Dillinger Escape Plans Pattonem, i trochu tý freejazzový de(kon)strukce by se našlo. Nápadů je spousta, hrotí se fest, místy je to parádně nepříjemný na poslech. Ale i přes všechny ty decibely a nervy to v jádru pořád zůstává tajemnej, zneklidňující obřad – tuhle soustředěnost je potřeba ocenit, kapela ví, co chce, a nesklouzává do pejsko-kočičkovskejch slátanin. 

Druhá část desky, Import, přehazuje výhybku a nabízí křehčí duchařinu, vhodnou zejména do pozdních nočních hodin a polobdělejch stavů. Základ je pořád pomalej, potemnělej jazz, ale tentokrát se jde dovnitř, a tak se hudba překlápí hlavně do introvertního rozjímání. Nápady se rozvíjej pomalu, struktra skladeb je poměrně volná a plyne nenuceně kupředu, jako posluchač se spíš necháváš unášet proudem, než aby ses soustředil na poslech jednotlivejch nápadů. Místo zneklidňující černoty se dostáváš do melancholičtějších odstínů šedi. Hudebně už to není takový překvapení jako Export, ale udělaný je to hezky, a tak můžeš pocuchaný nervy uklidnit trochou snění s otevřenejma očima.