Po nedávném koncertu Bohren & der Club of Gore se tuzemský fanoušek hudby, nejčastěji zaštiťované pojmem „dark jazz“, znovu dočkal a pořadatelé z k.y.e.o. nám konečně dovezli asi druhé nejznámější jméno onoho žánru. Osobně jsem trochu váhal, jestli vyrazit, loni v Transylvánii mě totiž The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble v živém provedení kdovíjak nenadchli, i když na tom nemalý podíl mělo to, že hráli jako poslední kapela po dvoudenním festivalu plném skvělé hudby, pozdě v noci a ještě jsem měl celkem dost upito :). Naopak vystoupení jejich improvizačního alter ega The Mount Fuji Doomjazz Corporation řadím směle k tomu nejlepšímu, co jsem (asi nejen) loni slyšel a viděl. A právě zpráva o zařazení jejich setu k line-upu večera, která se z ničeho nic vynořila asi dva dny před koncertem, rozhodla.

Zamračená obloha mě provázela směrem k smíchovskému Meet Factory. Ideální počasí pro podobně (povětšinou) zamračenou hudbu. Volbu místa konání vesměs chápu, byť Akropole či Archa by tomu samozřejmě slušela o něco víc, ale vím, že to není jen tak. Po obhlédnutí sálu mě trošku zaráží menší rozměry podia, v kombinaci s nižším stropem sálu dobrou čtvrtinu projekčního plátna zastiňuje podlouhlý stůl s laptopy a dalším vybavením kapely. Ve výsledku mi to ale ani moc nevadilo (o tom dále).

Informace o začátku se poměrně různily, ještě že chodím všude pozdě, tentokrát se to rozhodně vyplatilo. Muzikanti se na podium začali trousit až lehce po půl desáté, oproti loňsku je sestava o něco ořezaná. Postrádám dreadatého baskytaristu (basa jela ze samplů) a co se týče slibovaných Mount Fuji i bicí soupravu s bubeníkem, popř. jsem si vysnil i violoncello, které mě uhranulo na posledním záznamu z Roadburnu. Jo, to jsou ta přehnaná očekávání. Ještě že byl pozoun/trombón (prý je to vlastně to samé). Ano, už na začátku musím říct, že asi nejen pro mě se „hrdinou večera“ stal právě tento nástroj, resp. jeho majitel Hilary Jeffery. Vystoupení začalo asi 15timinutovou improvizací nesoucí se převážně v drone/dark ambientním duchu (takže začínají The Mount Fuji Doomjazz Corporation), který mi v některých aspektech připomínal právě již zmiňovaný živák z Roadburnu. Na plátně za hudebníky se promítá nějakými filtry modifikovaný Begotten, což pro mě znamená další lehké zklamání, za a) to používá každá druhá kapela, za b) se to až na výjimečné momenty k jejich hudbě příliš nehodilo. Kombinace s Heaven and Earth Magic se mi loni líbila o dost víc. Takže jsem projekci víceméně ignoroval a pozoroval spíše muzikanty, nebo měl zavřené oči. Když jsem u toho vytýkání, tak mi sem tam vadila i ne úplně citlivá práce osvětlovače, zvláště ve dvou případech, kdy do naprosto nevhodného okamžiku pustil stroboskop, nebo světly blikal, to se mi nad hlavou zhmotňoval velký červený otazník. Může se to zdát jako drobnost, u téhle hudby prostě takovéhle detaily vadí.

Zpět k muzice, ta byla totiž povětšinou příjemná až skvělá. První část setu se tedy nesla v duchu pořádné, velmi pomalu nastupující temnoty, chvílemi evokující až onen pověstný, zneklidňující, plíživý děs. Elektronický i kytarový dark ambientně/noiseový základ, do něhož vstupují táhlé tóny bezeslovného zpěvu Charlotty Cegarra a pozounu, obojí různě zechované či jinak zefektované a smyčkované. Ten pozoun! Neustále mě znovu a znovu překvapovalo, jak mocná zvuková „zbraň hromadného ničení“ to je a co se z ní dá vyloudit za (pa)zvuky. Naprosto dokonalý nástroj na drone. Zní skvěle už sám o sobě, natož když s ním někdo umí pracovat tak mistrně jako Jeffery. Po tomto Mount Fuji úvodu se z ambientní mlhy náhle vynořují povědomé tóny a pak i beaty hitovky Lobby z debutové desky The Kilimanjaro Darkjazz Ensemblenesoucí se v příjemnějším, melancholicky-trip-hopovém duchu. Následuje další spíše zasněná Embers s krásnou (a skvěle čistě vyzpívanou) vokální linkou Charlotty, při které se dostavuje příjemné mrazení v zátylku. Od těchto chytlavějších „popin“ si zavdáváme s experimentálnější Cocaïne, plnou roztodivných ruchů a pazvuků. Dál přišel na kus řeči i Seneca a ještě někdo, koho jsem nepoznal, disponoval ale výrazným, industriálně-lámaným beatem (možná Pearls for Swine?). Mám dojem, že skladby byly oproti albům trochu upravené, tu a tam se něco přidalo, ubralo či změnilo. Dost mě překvapila živá prezentace Lead Squid, která mě z alba tolik nebere, ale tu už od temného drone začátku (opět v hlavní roli pozoun) až po finále, kterému vévodí výrazný beat, to bylo parádní. Publikum, čítající hádám tak 150-170 hlav (?) potleskem a pokřikem mezi skladbami nešetří. Kapela se zdá být dle úsměvů tímto přijetím potěšena a nakonec přidává, myslím, že znovu improvizovanou (takže jakože Mount Fuji) kompozici, nesoucí se opět v postupně sílícím, ke konci opravdu mnohovrstevnatém noise/droneu doprovázeném úderným beatem. Vrchol(k)u (hory) jsme tedy dosáhli už na začátku a pak zase na konci. Jo a zvuk se taky docela povedl. Skoro bych kupodivu řekl, že to mohlo být o maličko víc nahlas, ale možná to bylo právě takhle správně; uši netrpěly, jo, po téhle stránce vlastně spokojenost.

Po koncertě si říkám, i když to bylo vystoupení kvalitní, líbilo by se mi víc, kdyby se neslo spíše v duchu těch „Mount Fuji částí“. Většinu skladeb Kilimanjara mám sice docela rád, je to pro mě ale spíš takový příjemný, potemnělý chillout, který má i hlušší/nudnější místa, která se projevila i naživo (i když ta Lead Squid fakt překvapila, stejně tak zpěv v Embers byl nádherný). Pravá síla téhle nizozemské „saně“ (které tentokrát někdo pár hlav pozutínal) je pro mě ukryta uvnitř hory Fuji. I přes zmíněné slabiny to byl veskrze příjemný koncert s několika velice silnými momenty.