V roce 2006 (i když poslední album vyšlo ještě „posmrtně“ 2009) ukončili činnost Khanate, kapela, která nastavila laťku extrému v doom/sludge/drone metalu proklatě vysoko. Ani ne tak co se týče pomalosti, nebo zvukové extremity, to udělali už Earth a pak SunnO)), spíš co se týče krutosti, nesmlouvavé surovosti a brutality hudebního projevu a syrové atmosféry plné naprosté bezútěšnosti, zpustošenosti a hlavně psychopatické vyšinutosti. Velký podíl na tom měl vokál a texty Alana Dubina, který v roce rozpadu kapely zakládá formaci novou – Gnaw. Lze jí tedy do jisté míry považovat za pokračování Khanate, je tu však i několik odlišností. Gnaw sice sludge/doom zcela neopouštějí, jedou však více v industriálních a noise kolejích. Je zde slyšet inspirace v raných Throbbing Gristle, Einstürzende Neubauten a také Swans. I kytarový drone a vazbení tu sice přítomno stále je, často ho doplňuje nebo i nahrazuje chladná elektronika, různé podivné zvuky a industriální lomoz a rytmika, kteréžto při bližším zkoumání vykazují slušnou propracovanost a vrstevnatost. Nejedná se tedy o žádný bezhlavý bordel. O mastering se postaral další člen Khanate – James Plotkin a jeho otisk je na nahrávce dosti patrný. Zvuk je výborný. Drtivý, dynamický, studený jako stará vězeňská cela a hrubý jako rašple.

I přes zmiňovaný příklon k industrialu a noise bych nahrávku označil dokonce za přístupnější a chytlavější, než kdy byli Khanate a to díky několika faktorům. Jednak je deska rozmanitější co se týče použitých výrazových prostředků a také, i když je v některých skladbách klasických bicích pomálu (hraje na ně Jamie Sykes z Burning Witch a nutno dodat, že výborně) nebo úplně absentují, je celkové tempo většiny skladeb poměrně svižné. Mluvíme ale pořád o extrémním sludge/doomu a stále spíše srovnávám s Khanate nebo třeba Corrupted. Lepší vstřebatelnosti napomáhá i poměrně rozumná stopáž skladeb. Jednoduše řečeno: myslím si, že může oslovit i ty, kteří mají extrémní sludge/drone/doom za vleklou nudu.

No a pak je tu ten zpěv. Alan opět týrá hlasivky svým jedinečným stylem. Nenapadá mě mnoho zpěváků, kterým bych toho labilního psychopata opravdu věřil a ze kterých bych měl takhle nepříjemný pocit. Lze v tom po čase i najít jisté zalíbení a osobně se jeho vyšinutým projevem skvěle bavím. Přesto přetrvává pocit, že ten člověk nebude zcela psychicky v pořádku a že bych s ním nechtěl zůstat v jedné místnosti o samotě ani minutu. Oproti svému dřívějšímu působišti i trochu rozšířil svůj výrazový rejstřík. Do bubínků se nám sice stále nejčastěji zařezává jeho maniakální křik, šepot už jsme tu také měli, na novince zkouší ale i zpívat, nutno říct, že dosti svérázně; trochu to připomíná projev Edgyho z Burning Witch. Vokály se různě prolínají a vrství, často působí až schizofrenicky, občas jsou prohnané přes nějaký ten efekt. Texty měl Alan vždycky minimalistické, opakující se, sugestivní, znepokojivé ve své částečné nevyřčenosti a většinou se dalo jen tušit, o co jde (o nic hezkého). V této tradici, když pominu až nezvykle konkrétní Vulture, pokračuje. Když jsem zmiňoval ty rané Swans, schválně si Vulture poslechněte. Nejdřív jsem si vzpomněl na Through Silver in Blood od Neurosis, ale omyl, tohle jde ještě dál a to právě ke Swans. Nedivil bych se, kdyby to byl přímý odkaz na Thank You z alba Filth. A ten psychedelický zvrat ke konci, který jakoby vyklouzl z úplně jiné reality, mě vždycky pobaví. Na povrch zde občas vystupuje i jistá rituálnost – zvláště ve třetí skladbě Water Rite, jak název sám napovídá.

Jako trochu slabší články mi tu vycházejí skladby Of Embers a Worm, což jsou v zásadě obyčejné, na kost ohlodané sludge/doomové skladby jako od starých Grief, nebo možná i ty divnější věci starých Melvins, doplněné nějakým tím přidaným hlukem. Jsou to sice v rámci žánru slušné skladby a je fajn si připomenout jak má ten opravdový, surový sludge/doom znít, nicméně mi tu vlastně přijdou trochu zbytečné a baví mě spíše ty experimentálnější a hlukové věci. Za nejpovedenější bych označil asi úvodní Humming s piánkem, Water Rite a poslední This Horrible Chamber, ve které všichni stejně jednou skončíme.

Pro mnohé bude tahle nahrávka jistě obtížně stravitelným soustem, naopak fanoušci Khanate zase mohou namítnout, že už to vlastně není až takový extrém a dezolát. Souhlasím, ale problém s tím nemám. Khanate se ocitli tak trochu ve slepé uličce a Gnaw se z ní prostě vrátili o kousek zpátky na rozcestí a s použitím vlivů odjinud se vydali jinou cestou, která se mi opravdu hodně zamlouvá.

Syrovost. Surovost. Krutost. Hnus. Ale i rafinovanost. Vražda.