Není od věci začít recenzi ohlédnutím za předešlou tvorbou. Na Denouncing the Holy Throne, předešlou desku Heaving Earth, je vždycky radost zavzpomínat. Je to neuvěřitelných 7 let, kdy tahle velká pocta Morbid Immolation Eternal vyšla a od té doby na ní nezestárla ani notička. Parádní nachrochtaný, naklepaný a vypidlikaný death metal, který se ohlíží do devadesátých let a nekompromisně uctívá pekelné spolky z New Yorku a Tampy mě nepřestal bavit, ovšem nedokázal jsem si představit, že by Tomáš a spol. dokázali a chtěli udělat další podobnou desku/homáž dle stejného schématu.

O vyčpělosti nebo snad vyhoření se naštěstí vůbec nedá hovořit, to muselo být jasné každému hned po zveřejnění prvního znamenitého singlu. Je to možná i díky tomu, že přišlo prostřídání sestavy, a to rovnou na všech postech (s výjimkou kapelmeistera Tomáše.) Sestava Heaving Earth, to byl vždy výkvět pražské deathmetalové scény, a na Denouncing to platilo zejména. Až jsem si říkal, že tohle se už nemůže zopakovat. A voilà: sestava novinky je opět královská a chemie, aspoň pokud mohu soudit dle výsledku, funguje snad ještě lépe než kdy dříve. Marek Štembera (též Brutally Deceased a Somniate) předvádí snad životní výkon. Předbíhám, ale takhle nasypanou desku jsem už dlouho neslyšel.

Co je ale podstatnější, od předešlé desky se Heaving Earth odřízli poměrně radikálně především co do kvality. Dost bylo ohlížení a uctívání, na třetí desce máme co do činění se sebevědomou a svébytnou kapelou. Hned v prvních vteřinách zarazí poměrně nízká hladina zvuku. Obzvláště tento fakt vynikne, pokud si pustíte Darkness of God bezprostředně po zvukově natlačené Denouncing the Holy Throne. Již z toho se můžeme dovtípit vyšších ambic nahrávky, tady se bude se zvukem pracovat a nebude do hlavy tlačit vrstvy a vrstvy kytar přes sebe a středy na maximum. Nejsem žádný zvukový fetišista, ale tady mám jasno o kvalitně ošetřeném zvuku, který hlavně bicím propůjčuje dynamiku.

A teď se pojďme podívat na jednotlivé skladby. Hned první Violent Gospels (Ordination of the Holy Trinity) byl skvělou volbou pro singl. Jde o krystalicky čistý death metal v moderním podání, dynamický, nasypaný, se skvělým riffem, nutnou dávku instrumentální zručnosti, brilantním sólem. Navíc je to song, který vede odněkud někam, a vlastně je až k nevíře, že na ploše pouhých čtyř a půl minuty rozvine takřka úplně vše, co dělá Heaving Earth tak skvělou kapelou. Stejně perfektní jsou podle mě i poslední dvě skladby a ze zbytku bych dal přednost těm s kratší stopáží, ale komu více sedí melancholická (byť pořád nasypaná) poloha deathmetalové masírky, smlsne si na delších skladbách jako je gorgutsovská Crossing the Great Divide. Jako celek deska funguje taky výborně. Nenechá odbíhat a těkat pozornost, ale uzurpuje si téměř stále maximální koncentraci. Změny rytmů, rafinované riffy, pořád se něco děje, pořád to pidliká. A drobností, která potěší a albu pomůže, je i absence pauz mezi skladbami.

Nemyslím si, že by se na novince Heaving Earth poohlíželi po nějaké inspiraci, ale můžeme zaslechnout paralely a vlivy tvorby již zmíněných Gorguts a třeba i Deathspell Omega (trefně řečeno Bizzem: Flesh-Ridden Providence je písnička z desky, kterou DsO nenahráli – bohužel, dodávám já.) Práce s disonantními polohami je něco, co dnes zejména k black metalu téměř neodmyslitelně patří, a Heaving ji na novince také používají. Mistrovsky, protože poskrovnu.

Musím vypíchnout ještě jeden rys Darkness of God, který se mi vyjevil teprve postupně. Je téměř lhostejno, odkud poslech začnete. Mezi songy prakticky neexistuje výplň nebo hluchá místa. Jediný song, na který bych asi úplně nepřísahal, je v pořadí čtvrtá Forever Deceiving Dismal Gods.

No a teď zpátky v obecné rovině už se můžeme naplno oddat vrstvení superlativů. Darkness of God je po mém soudu nejlepší deska, kterou jsme na metalovém poli měli od české kapely možnost slyšet. Zároveň je to nejlepší death metal, který jsem slyšel letos, a určitě je to deska, kterou bych zařadil do zlatého fondu death metalu, klidně totiž snese srovnání s tím úplně nejlepším, co světově vychází. Je sice pravda, že mám tendenci nadhodnocovat desky, které jsem si aktuálně oblíbil, ale za Darkness of God dávám ruku do ohně. Vynikající, brilantní, svěží, nasypaná, náladotvorná.

Souhlas s vaněnou, novinka od Heaving Earth je šťavnatá, kvalitní porce moderního death metalu někde na pomezí síry, disharmonie a pidlikaní. První dvě skladby a uf - silný nápady v rafinovaně složenejch, košatejch skladbách, dobrej balanc mezi tlačenkou a výpravností, výtečnej zvuk - no nebudu ty pochvaly zbytečně opakovat, myslím, že stránka a půl vynášení do pekel stačí, takže tentokrát budu za hnidopicha a přidám trošku kritičtější odstavec.

Hlavní kámen úrazu Darkness of God začne vyplouvat na povrch až od třetí skladby, ale bohužel se až do konce nikdy tak úplně neztratí. Košatá struktura skladeb a štědrý využívání silnejch melodií totiž zbytečně rozmělňuje tlak – kytarovej výjezd je tu za každým rohem, tu solíčko navíc, onde heavíkovější riff, ne že by to bylo nějak hrozně přeplácaný, ale krev se nevaří tak, jak by měla. Navíc mi sólová kytara nesedí na sto procent, občas sice skvěle láme harmonie, ale jinde sklouzává k tradičnějšímu kovovýmu opěvování hrdinů (viz Forever Deceiving Dismal Gods, kterou už přeskakuju), který mi toho moc neříká. Suma sumárum, Darkness of God na můj vkus prostě zbytečně pidliká a málo tlačí.