Šíře zvukového spektra death-doom metalu se zdá být i po letmém prozkoumání nevídaná. Spojení pomalého zvuku se záhrobní aurou a žánrovou brutalitou mnoho kapel pojímá po svém, a proto se pod jednou nálepkou setkávají kapely, které by mnozí na jednom playlistu nesnesli. zmínit lze třeba Asphyx, Paradise Lost nebo dISEMBOWELMENT.

Hooded Menace si odjakživa s rozmáchlou žánrovou paletou hráli rádi. Za svérázné hudební emulace je třeba dát zavděk zakladateli Lassemu Pyykkö, který téměř každou desku kapely podrobuje odlišnému přístupu. Druhá (pro mnohé dosud nejlepší) Never Cross the Dead inklinovala převážně k dřevnímu death metalu prostého rychlosti. Darkness Drips Forth šla za pomalostí ještě dále a našla základ ve funeral doomu. Ossuarium Silhouettes Unhallowed z roku 2018 si zachovala odstup od svižnosti, dopředu se ale zároveň dral přístupnější, melodičtější songwriting podpořený čistou produkcí.

Všechny desky spojuje kromě death-doomových kontur jeden důležitý aspekt – uchovávají si tvář Hooded Menace, která jde, navzdory pendlování uvnitř žánru, vždy rozpoznat, nehledě na to, že ji kapela halí do kápí z kultovního horroru Tombs of the Blind Dead. Hooded Menace sice nijak výrazně žánrové limity nenapínají, ani se jim nevymykají avantgardní nebo gotickou fazonou, ale snadnou identifikaci zaručují riffy, aura zapomenutých kobek a volba temp pomalejšího ražení.

The Tritonus Bell se rovněž pouští do nového, nyní ovšem opatrnějším krokem a do stravitelnějších sfér. Návaznost na Ossuarium Silhouettes Unhallowed je zřetelná, novinka ovšem je ale ještě přístupnější a melodičtější – více zrychluje, pohrává si s hitovostí, až občas působí melodic-death/heavymetalově. Některé riffy nemají daleko od zvukomalebnosti Heartwork. Většina sól, meziher a stylistických voleb pak připomene Kinga Diamonda.

Na úkor heavymetalového výraziva trpí hlavně stará deathmetalová škola. The Tritonus Bell stále zní hutně a relativně „heavy“. Z perspektivy zlého, smrtelného metalu ale bylo lépe. Špína se začala vytrácet už na předchozím albu a zde se čistí ještě více. S přibývajícím věkem kapely ubývá robustnosti a ortodoxie, což není bezprostředně problém. Hooded Menace ale vždy byli především death metal, a proto jeho upozadění může fanoušky zklamat. Nepomáhá ani sterilní a krotká produkce.

Melodičtější, svým způsobem příjemnější vyznění ale The Tritonus Bell neporáží na všech frontách. I v odlehčenější pozici umí Hooded Menace stále dobře psát a vyplňovat delší stopáže dobrými riffy. Novinka vlastně nemá s chytlavostí problém, nepůsobí vlezle, což potvrdí i zábavný cover W.A.S.P. Jen se trochu vytrácí element kapely, který byl donedávna základním stavebním kamenem. Syrovému death metalu na The Tritonus Bell neodzvonilo, určitě ho ale ubylo a každý si bude muset odpovědět, jestli ne až moc.

Hooded Menace to u mě předchozím opusem Ossuarium Silhouettes Unhallowed vyhráli. Kombinace pomalosti, velebné mohutnosti riffů a moderní produkce mi připadala velmi osvěžující a zároveň dost uctivá k základům žánru. (Stejně jako ve stejné době album Grotesque Offerings od Druid Lord, kteří taky chystají na letošek novou desku, mimochodem řečeno.) Ne že bych snad předchozí desky Hooded Menace neměl rád, ale Ossuarium mi přišlo jako logický krok vpřed: produkčně, skladatelsky i kvalitativně. Přestože mnozí budou přísahat na starší tvorbu, já kvituju, že se Lasse Pyykkö vydal za ambicemi mimo komfortní zónu.

Ohledně novinky jsem ale stále po několika posleších dost rozpačitý. Produkce už se vydala naprosto nezakrytě na cestu heavymetalového mainstreamu, Ghost by se za takový zvuk nemuseli stydět. Nic proti Ghost, ale k pomalému death-doom metalu mi prostě nesedí. Ale je to vůbec death-doom? Kromě growlingu mi z deathového zaměření mnoho nezbylo. Pomalé chunky riffy totiž projasňují heavymetalová sóla a některé melodie jsou už daleko za hranou death metalu - ve Scattered into Dark je kytarový refrén jako od Anety Langerové, jen s boostery.

Nepopiratelnou technickou kvalitu, kterou Hooded Menace na aktuální desce předvedli, nehodlám nijak hanit a vlastně si myslím, že The Tritonus Bell téměř nikoho vyloženě neznechutí. Možná sem tam někoho (jako mě) lehce zklame, a dost možná hodně posluchačů nadchne. Snad se k ní milovníci zatěžkaného heavy metalu dostanou, jim ji ze srdce doporučuji. Uctívači záhrobního hnití (jako já) si ale tady na své moc nepřijdou.