Datum vydání: 14. únor 2025
Vydali: Signal Rex
Žánr: black metal 

Izrod i jejich předchozí inkarnaci Void Prayer nám tu už před 2 lety zevrubně představil Vaněna v recenzi na debutovou desku Sarajevski Odisej. A já se tedy můžu soustředit na aktuální, krátkometrážní nahrávku Ulica, trnje i kamenje. V čem se liší, co je na ní nového? Moc toho není, ale něco ano.

Když začnu u personálií, tak kapelu loni (dle m-a) opustil bubeník a hlavní vokalista Osman R. a bicích se na novince chopil Grozomor (Marko G.). Tam je jasně slyšet zlepšení, však zmíněný hrál i v pár tech/prog deathech. MG je jistější, přesnější i nápaditější (slyš mj. break/dnb? pattern v Raskošan 2:58), nicméně cit pro většinou nepříliš komplikovaný black metal mu nechybí, umí hrát i pěkně „dřevně“ (v dobrém) a zpočátku jsem si myslel, že šel OR nějak „do sebe“ (nebylo info). Víc se mi líbí i zvuk virblu, který mi přišel na předchozí desce trochu divný, „tupý“. Kopáky malinko měkčené, ale kopou, basují, hrnou, v pořádku.

No a změna u škopků je vlastně asi největší novinka, vokály ještě nařval OR spolu s kytaristou HP. Zprvu mě sice překvapilo intro s rozechvěle znějícím pianem, ale to už vlastně použili u Void Prayer (The Poetics). Svitanje ale působí více melancholicky až nostalgicky, ráno po flámu či jinak těžké noci, s fotkou na obalu to hezky koresponduje. A pak už nabroušený kytarový riff, ugh! a už to sype. Riffů dostatek, vyhrávky, sóla, dynamické změny rytmů – u VP a trošku i u debutu I jsem měl občas pocit natahování, tady mi přijde počet opakování přiměřenější (krom toho dvouakordového v Raskošan, tam bych ubral), skladby jsou v průměru o něco kratší.

Převážně jde jednak opět o variace na norsko-francouzsko-islandské tremolo, muting i jiné riffování, melodie, rozklady a dischordy. Už od dob VP se často blíží Misþyrming (což teď zmiňuje i promo), nebo lehce zjednodušeným, pozdním Svartidauði, v titulní jsou i kvílivé „újezdy“ Blut aus Nord. Ale znovu mě tu občas napadají i jaksi „aktualizovaní“ Master's Hammer (resp. Negative Plane) – nejvíc v prvních dvou motivech/riffech titulní, nebo i v hospodských sborech S & P (byly už v SO, ale tady jsou ožralejší, vnímám to ambivalentně) a jiných svéráznostech. Vzpomenu i Furia, asi to dělá i „slovanština“ (+) a vokál – místy i zabarvení/dikce á la Kvarfoth ze Shining (něco z V-VI).

A aby těch vlivů/podobností nebylo málo, tak chvílemi slyším i (cca) starší Negură Bunget/Dordeduh – nejen, ale nejvíc v tajemném, brnkacím závěru titulní, který ale zmutují až do psych ambientně dark jazzy čehosi (i činely atd.). Podobné chvíle byly už na předchůdcích, ale tady je to asi zatím nejblíž jazzu, příště klidně víc. Ulica je z nahrávky určitě nej skladba a jedna z nej skladeb VP/Izrod celkově (ne-li úplně nej?). Též cením, že došlo k úbytku heavíkového hrdinství v sólech, které na předchůdci místy tahalo za koule (jako ještě fajn, ale…).

Sarajevští umí vymyslet dobrý leitmotiv, který občas lehce pozměňují. Vyzdvihnu ještě zajímavě frázovaný, techničtější riff v úvodu Raskošan. A znovu je nutné chválit i (převážně?) prsty hranou, často najazzle vyhrávkující či až sólující baskytaru AJ, která potěší fanoušky VBE, Virus i IT. Zvuk v pořádku, tak akorát špinavý, hrubý, úderný, čitelný. Přestože atmo-reverby/echa nechybí (mj. brnkačky), tak jsem měl ještě prostorovější zvuk VP/SO trochu radši, ale dobrý (mix/master HP + AJ). Pobaví i dekadentně-nihilistické (a trochu opilecké – piví maj i dle fotky rádi) texty, k hudbě a vokálům sedí. Obal se mi líbil víc u SO i VP, ale ok.

Při prvních posleších jsem byl mírně zklamaný malým počtem novot/skladatelským posunem, ale postupně jsem dospěl k názoru, že v některých ohledech své předchůdce i překonává. Nicméně asi se ani nemám potřebu rozhodovat, jestli je Ulica celkově lepší než SO nebo nahrávky VP, dle nálady je to +- nastejno (navíc je to EP, takže porovnání kulhá). Přes pár výhrad rozhodně dobrá deska. Těší mě i fakt, že se letos Izrod chystají koncertovat (dnes na Howls of Winter v Tallinu), rád je někde živě uvidím.