S obrovskou radostí jsem kvitoval, že staří známí z Void Prayer se dali znovu dohromady pod názvem Izrod. Netuším, proč se vlastně Void Prayer odporoučeli do vln Léthé, stejně jako jsem to netušil u Cave Ritual, což byl první projekt se stejným složením. Nehraje to však žádnou roli, neboť dokud tihle muzikanti budou společně nahrávat, budu si jejich nahrávky fanaticky kupovat pod jakýmkoli názvem.

Osman Ramadanovič, v Izrod hrající na bicí, je z celé party asi nejčinorodější. Druhdy mě nadchnul svým projektem Solipsism, a za notoricky známé (v rámci ultra scény, ovšemže) bych považoval i skvělé projekty Obskuritatem (raw blacková špička), Sulphuric Night (raw black) a Niteris (raw black, připomenu splitko s Ordem Satanica). Nebudu se zdržovat vypisováním projektů ostatních členů, vezměte prosím za vděk informací, že právě Black Plague Circle, kam všechny spadají, dostaly Bosnu na blackmetalovou mapu, ba co dím, do čela autentického black metalu dvacátých let našeho století.

Za přímého předchůdce Izrod se dá považovat jedinečná deska The Grandiose Return to the Void od Void Prayer. Jde o špičkové album, na které kvalitativně není snadné navázat. Izrod se svou Sarajevskou odyseou představují na první poslech daleko techničtější materiál, ostřejší, tvrdší a s konkrétnějším zvukem. Chcete-li, můžeme mluvit o technickém black metalu.

Zní mi to jako protimluv, když černý kov povstal z anti-technických tendencí a vždy čerpal hlavně z atmosféry a těžko postižitelného fluida nenávisti, temna a tajemna. Právě v těchto ohledech za Void Prayer novinka Izrod zaostává, pokud budu obě desky proti sobě porovnávat. Pod jménem Void Prayer se Osman a spol. věnovali prvořadě náladě, atmosféra z desky stříkala více než Brutík z Meshuggah.

Izrod nabízí promyšlenější, instrumentálně dozajista vyspělejší, komplikovanější hudbu. Atmosféra ale není zdaleka tak vyhroceně okultní. Z příbuzných kapel bych trochu překvapivě ukázal na Bythos, kteří před několika lety připravili podobně ambiciózní, melodickou, ale zároveň temnou a autentickou desku. Stejně jako Izrod balancovali mezi rockovou melodičností, občasnými výlety k heavy metalu v sólech a přitom pevně zakořeněni v black metalu. Byť jsou Izrod mnohem tvrdší, často až thrashově, cítím z nich podobnou vyzrálost.

Několik konkrétních poznámek, kterými vyzdvihnu zásadní klady Srajevskij Odisej: Velkou pochvalu si Izrod zaslouží za použití mateřštiny, která našinci zní libě povědomě a exoticky zároveň. „Smrt je moje imen“ je epický popěvek! Basa je mimořádně dobře nejen nahraná, nazvučená, ale mnohdy přebírá úlohu hlavního melodického nástroje. Klobouk dolů, je vidět, že Armin Jusuframić se posunul skladatelsky i muzikantsky na vyšší úroveň. Celkově je zvuk alba vynikající, přiznám se, nepodařilo se mi najít, kde bylo nahráno.

Izrod nahráli velmi ambiciozní desku plnou výrazných melodií a zapamatovatelných skladeb. Nenajdete na ní trendy bubáky, má osobitý zvuk a už jen s ohledem na zásluhy za šíření černého zla bych jí přál, aby se se svým publikem potkala.