Už jsme tu letos měli Negativa, Det Eviga Leendet a podíváme se blíže i na třetí desku, kterou vydali islandští Mystískaos. Jde o lehce záhadný projekt s českým názvem i texty od D. Lyonse z New Yorku, z jehož projektů (Voidbringer, Glass Shrine) je Kostnatění rozhodně nejzajímavější. Dokonce jsme se s ním na stránkách Marastu již v rámci článku o rozvrzané muzice setkali.
Nové mini-LP je propracovanější než debutové album, zní mnohem lépe, je osobitější a po všech stránkách dotaženější. Jakoby Hrůza zvítězí, byla oproti němu jen rozcvičkou, jak pracovat s „rozladěným“ čtvrttónovým zvukem kytary. Na Oheň hoří tam, kde padl se s tímto (snad se stále ještě dá říci originálním) zvukem opět potkáme, ale není již (samo)účelem, ale prostředkem, a dokonce se dá říct, že je jen jedním z prostředků, kterými tu Kostnatění dosahuje svého hudebního cíle.
Tím není nic menšího, než propojení orientálního hudební dědictví, konkrétně turecké tradiční písně s autentickým nasypaným black metalem. Nejde tedy o to, že by se mezi včelíny a sypačky položilo vybrnkávání orientálních stupnic jako mezihra. Na skrznaskrz tureckém EP se potkáme se třemi plnohodnotnými předělávkami. Na rozdíl od mnoha rádoby-orientálních inspirací, které spočívají v tremolo-pickingu exotických stupnic mi přístup Kostnatění připadá dospělý. Zejména bicí, které nahrál Jackson Blackburn (Gudveiki, Chaos Moon, Gardghastr, Skáphe) jsou opravdu parádně nasypané, ostatně jeho je v každém projektu radost poslouchat, a kytarová práce je i díky shora zmíněnému použití čtvrttónů zajímavá. Za nejlepší považuji poslední písničku Şu Dalma'dan geçtin mi se šlapavým rytmem a zajímavým vývojem, ale kvalita je tu hned od začátku.
I zpracování fyzického nosiče je, jak už je u Mystískaos zvykem, na patřičné úrovni, hlavně lept na nehrající straně desky je velmi povedený. Obal, pravda, zasloužil víc než obrázek z wikipedie, ale budiž to malou skvrnou na jinak hodně dobře odpracované desce.
Nové Kostnatění opravdu velmi překvapilo. Ano, debutová řadovka Hrůza zvítězí před třemi roky celkem rezonovala blackmetalovou scénou, ale mám takový pocit, že jak rychle se o albu začalo mluvit, tak rychle se na něj i zapomnělo. Letošní třískladbové EP Oheň hoří tam, kde padl však minimálně mě silně oslovilo a převlečení tří tradičních tureckých skladeb do blackmetalového hávu se Kostnatění fakt podařilo.
Mohl bych samozřejmě vyzvednout, jak je album skvěle nasypané a chytlavé. Rytmické melodie si vás opravdu rychle omotají kolem prstu a nepustí, za což kapela může děkovat hlavně originálním skladbám, které výborně fungují i v tradičním folkovém provedení (schválně si je pusťte). Transformací do BM podoby dostaly ale mnohem silnější tvář, při jejichž poslechu naštěstí nemáte jen pocit, že posloucháte to samé pouze zahrané na elektrickou kytaru.
Poměrně klidné, až melancholické skladby získaly regulérně běsnící formu protkanou blast beaty a tremoly, ale stále si zachovaly to nejdůležitější ze svých předloh. A to jak jednotlivé melodie, tak i zpěvy, ale vše je najednou umocněno minimálně na druhou. Čisté vokály doplňuje také řev, kytary se nebojí disonancí, a celkově s bicími rozjíždí slušně agresivní nátěr. Co je ale nejdůležitější, opravdu to zní dobře, a hlavně mezi hromadou čím dál více nudících a kopírujících se disharmonických black metalů je Oheň hoří tam, kde padl fakt svěží a originální nahrávkou.
Jediná škoda, že Kostnatění podobným stylem nepředělali těch skladeb více. Je mi jasné, že tohle bude spíše jednorázový experiment než přístup, který by chtěli opakovat i na budoucích nahrávkách, ale klidně bych místo pouhých devatenácti minut snesl i dlouhohrající desku. Svým způsobem to je nejlepší folk black, co jsem za hodně dlouhou dobu slyšel a po Wormlust dost možná nejlepší věc od Mystískaos.
Vložit komentář