Datum vydání: 15. listopad 2024
Vydali: Ghost is Clean Records
Žánr: post hardcore, noise rock

Kvartet Yellfire z amerického Seattlu na svém debutovém albu namíchal pěkně výbušný matroš. Necelá třičtvrtěhodinka pojmenovaná Dear Gods ubíhá sice převážně ve středním až pomalém tempu, zato je však po okraj napěchovaná poctivou hardcore energií.

Kapela hrne songy s nepolevujícím tlakem, kterému přidává grády ještě vyhrocený vokál. Poctivě undergroundový rachot však provázejí na daný žánr příjemně chytlavé motivy a také velmi solidní instrumentální schopnosti, což kapelu povyšuje na respektu hodnou záležitost.

Kytary nejedou jen čistě riffy, často úpí a vazbí v disonantním módu, díky čemu hudba dostává syrový psycho nádech. Táhlé vokální linky sem tam doplněné druhým hlasem působí jako ozvěna grunge/nu-metal éry a macatá, chraplavá basa spolu se zuřivým bubeníkem pro změnu dodávají hudbě hrubou noise fasádu.

Nejpřesnější označení celé této explosivní směsi je asi post-hardcore a odhaduji, že fanoušci kapel jako Unsane, Ken Mode, Chat Pile, Botch, Today Is The Day a podobných „slaďáren“ budou s albem spokojeni. Doporučuji soustředit se v playlistu na skladby Escape, Symmetry či Cynics Revision.

Datum vydání: 22. listopad 2024
Vydali: Source Atone Records
Žánr: post metal, sludge

Francouzská skvadra na letošek přichystala druhé album s názvem A Defiant Cure, kde pokračuje v post-metalovém burácení zažehnutém na tři roky starém debutu.

Album má pro žánr typickou bezútěšnou, ponurou atmosféru a také tvrdost. Nechybí ani živelně tepající rytmus a občasné změny v intenzitě. Kolekce působí jako celek šikovně poskládaná v tom smyslu, že se dobře střídají agresivní a zadumané momenty, kdy tvrdé riffy občas vystřídá příjemná melodie a hudba nejede v jedné lajně.

Na masivních kytarách, kvílejících často ve vyšších tónech a výrazném řevu postavené songy jsou temné, obsahují však i jakousi vnitřní katarzi, světlo na konci tunelu, díky kterému výsledná energie nepůsobí až tolik depresivně. Přemýšlivý koncept o boji proti zlu a prázdnotě v duši s optimistickým koncem se jeví jako silný a jeho ztvárnění je povedené jak po zvukové, tak po stránce skladatelské.

Nejlepší položkou je bezesporu The Art Of Tyrant, nejdelší věc, která obsahuje více různých poloh a zní tak vcelku epicky. Ve finále se nejedná o přelomové či novátorské dílo jako spíše o poctivou žánrovku, nicméně fanouškům kapel Cult Of Luna, Amenra, Intronaut či Obscure Sphinx by album mohlo přijít k chuti.

Datum vydání: 29. listopad 2024
Vydali: Church Road Records
Žánr: post hardcore, screamo, indie rock, blackgaze

Dlouho mi v přehrávači neuvízla na první poslech takto obtížně zařaditelná deska. Debut sheffieldského kvartetu obsahuje motivy z post-hardcoru, ale také indie rocku, občas zazní tvrdý metalcore riff a nalézt lze i blackový bzučák. Nejvýstižnější označení nahrávky je asi screamo nebo zjednodušeně prostě emo, nicméně přesné nebude asi nic. Odvážně pojatý mix se však kapele daří držet pohromadě a navzdory široké škále motivů je dojem plynulý a ucelený.

Začátek desky je tvrdší, kdy úvodní kus Defanged se přibližuje moderním „core“ záležitostem, druhá Death Curl je však již jinde. Song zabíhá do měkčích poloh, aniž by však ztratil požadované pnutí. Vzpomněl jsem si přitom na kapely Hands anebo Poison The Well, které kdysi zněly podobně. Následující dva kusy jsou pak klidné shoegaze balady, nicméně pocit nepatřičnosti se opět nedostavuje. Naopak, střídání vyhrocených a klidných motivů je zde povedené a deska zní jako příjemně variabilní.

Ve druhé polovině pak kapela přidá znovu na tvrdosti, o nějaké ortodoxní záležitosti však stále nemůže být řeč. Angláni si berou všude možně, místy se mi vybavili mj. i moji oblíbení Thrice, nepůsobí přitom ale jako laciná kopie. Dle mého jde o pozoruhodný debut a kapelu se vyplatí sledovat.