Obscura, progresivní deathmetalisté z Německa, se svému řemeslu věnují už od roku 2002. V roce 2006 vyšel debut Retribution, tři roky nato, po překopání sestavy, Cosmogenesis a zázrak tech/prog deathu byl na světě. V roce 2011 vyšlo Omnivium, pět let nato, po překopání sestavy, Akróasis, a předposlední deska Diluvium v roce 2018, kde se objevil novic u kytary Rafael Trujillo, jehož skladatelským zapojením Obscura v celkově rozmanitém materiálu nabídla i dosud nejtechničtější skladby. Letos vyšla, po překopání sestavy, A Valediction.

V jedné z dřívějších recenzí jsem psal, že se lodivod Kummerer umí obalit zručnými muzikanty. A kolikrát jsem v předchozím odstavci použil „po překopání sestavy“? A Valediction představuje další novou sestavu a Kummerer tentokrát sáhl do minulosti, neb sestava nabízí hned dva staronové členy z desek Cosmogenesis a Omnivium - kytaristu Christiana Münznera a basistu Jeroena Paula Thesselinga, které nově doplňuje jeden z nejlepších současných bubeníků, drumstrum David Diepold. Toliko faktů.

Dříve jsem také napsal, že Kummerer svým spoluhráčům dává prostor a učil se od nich, vzdělával a naučil formulovat. To vše platí, ale ukázalo se, jak důležití pro vývoj kapely byli Grossmann, který vydává skvělé sólovky, nebo Klausenitzer s Lanserem, kteří s Trujillem založili výtečné – zatím s dvěma singly – Obsidious; po Diluvium ale nepochybuju. Sám Kummerer vede ještě black/deathové melodiky Thulcandra a do Obscury dodával vždy ty jednodušší skladby, takže k sobě potřeboval pokročilejší skladatele, neb sám by celou desku neutáhl. A tím je tentokrát Christian Münzner. Jenže ten má kořeny a dost zkušeností v žánrech power/speed/heavy, což se na  A Valediction abnormálně projevuje. Kummerer buď po dokončení dlouholetého koncepčního kruhu na Diluvium chtěl změnu (proto je tohle úvod nové trilogie?) a chce jít zpřístupněním (rozuměj zobyčejněním) muziky nahoru, anebo se prostě ukazuje, že sám vizi nemá. Novinka se vrací proti proudu času, neb přispěním Münznera je Cosmogenesis-melodičtější, hlavně bych ji shrnul pořekadlem ‚Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne‘ - Obscura totiž natočila heavymetalovou desku.

A je to jasné od prvních tónů, byť úvodní epická Forsaken je dobrá skladba. Formálně vzato vlastně všechny. Jsou tu tak ňák (ale právě že jen ‚tak ňák‘) všechny charakteristické prvky: skladby s vývojem, zpěvnost i vokodér, technické pasáže, sóla a virtuozita - mám ale pocit, že na ní to vše padá. Deska je plná neustálých, rušivě působicích vyhrávek a sólování, a ani po několikátém poslechu si z více než padesátiminutové desky nepamatuju téměř nic. Žádnou bomba skladbu, žádný zásadní moment, který by mě posadil na zadek, vyjma In Unity a morbidovské Devoured Usurper dokonce skoro žádný riff. Zato prazvláštně ukřičeného Kummerera a produkci z Fredmanu (Göteborg), která mi k Obscuře nesedí.

Celá A Valediction působí aranžérsky načančaně, nicméně když sfouknete to cirkusové pozlátko na povrchu, v jejím základu nezůstává nic zásadně výrazného, ani progresivního. U riffů postrádám vývoj a nadstavby, všechno je to jen takový upidlikaný göteborg tech metálek. Jasně, jsou tu momenty, které mi v hlavě uvízly, ale spíš z opačného důvodu, např. osmdesátková When Stars Collide, instrumentálka Orbital Elements II, která smrdí žalobou od Davea Mustaineho, nebo In Adversity. Na šesté desce Obscury prostě chybí myslitel a někdo, kdo má vizi a cit pro skládání extrémního progresivního metalu, i když se Münzner sakra snaží. Skoro vše na aktuální desce se bohužel schovává za instrumentaci a až nápadně připomíná muziku a styl Yngwieho Malmsteena. Přitom důkaz, že spojení heavy a technického death metalu může dopadnout dobře, existuje – Epitaph, Symbolic. A Valediction mi tak vyznívá Obscurou z výprodeje a najs metálkem pro všechny, takže není divu, že ov(ul)ace putují i z míst, kde se jinak na tech death plive.

Nová deska zkrátka odhaluje, jak moc německou kapelou Obscura jsou. I když v sestavě mají bludného Holanďana a bubnujícího diktátora z Říše, ani jeden z nich nedokázal nové hudbě Němců do množství „nevkusu“ přidat něco osvěžujícího. Pokud za to tedy nepokládáte úžasnou instrumentaci; a tenhle pocit už léta mám z Dream Theater, když odmyslíme jejich poslední album. A Valediction bohužel chybí hlubší, spojující myšlenky, tohle je deska bez přidané hodnoty a technický In Flames-At the Gates metálek. Pro mě asi největší zklamání posledních let.