Datum vydání: 31. květen 2024
Vydali: Terratur Possesion
Žánr: black metal

Bonmot o metalu bez riffů berte s nadsázkou, Parfaxitas samozřejmě na necelých 48 minutách své desky předvedou riffů docela dost, ty však nejsou pro desku tím důležitým a nosným. Parfaxitas se totiž rozhodli podle vzoru zejména islandských skupin desátých let podřídit vše celku, atmosféře. Nejen proto je Snovač černého měsíce trochu posluchačským oříškem. Je totiž potřeba ponořit se do dlouhých pasáží, které nepřináší mnoho rychle zapamatovatelných motivů. Hlouběji a hlouběji jsou skladby ochotného posluchače lákat, stahovat a vábit. Pak se plochy a brizantní party střídají, míjí a kloubí v neočekávaných kompozičních uzlech.

I bez pečlivého rozboru můžeme rychle a jasně konstatovat vliv přinejmenším Akhlys a logicky tedy i Nightbringer. Krom toho lze trasovat (pozdravy do Ostravy!) i další vlivy – určitě vzpomínku na poslední desku Sinmara z projektů v Parfaxitas angažovaných hudebníků vylovíme anebo Kriegsmaschine a jejich Apocalypticist nám připomene pestrá perkusní hra. Parfaxitas ale na své desce nepřinesli kaleidoskop vzpomínek, docela suverénně vystřihli originální pojetí intelektuálského black metalu.

Obdiv patří jedinému mozku za touhle kapelou, kterou není nikdo jiný než Gabe Jorgenson alias Azlum alias Nero (Merihem, Manetherem, Oculus a další). Podle vyjádření v rozhovoru pro Metalinside složil hudbu pro všechny nástroje včetně bicích a pak ji předložil spoluhráčům, aby ji (na)hráli tak, jak ji sami cítí. Tento skladatelský přístup se mi velmi líbí, protože je můstkem z pokojíčku na metalová pódia, a především, podle výsledku soudě tenhle tvůrčí postup dobře funguje. Radost mi udělal v první řadě Bjarni Einarson (z fungujících kapel je teď v Almyrkvi, Sinmara, Slidhr a Wormlust) za bicími. Velice důležité pro výsledek jsou také vokály Kjella Rambecha (Whoredom Rife). Většinou vnímám v black i death metalu vokály jako nutné zlo, v Parfaxitas jsou nesmírně důležité a bez nich si materiál těžko umím představit. Josh Raiken (Suffering Hour, na které jsem si při poslechu věru nevzpomněl), je ve zvuku spíš upozaděn, ale pro celek je spodní linka, která je většinou v kontrapunktu k riffující sólové kytaře, neodmyslitelná.

Zvuk celé nahrávky je opulentní a k intelektuálskému black metalu dobře pasuje. Při poslechu na solidních sluchátkách nebo aparatuře se rozehraje do překvapivé šíře. Perkuse a vrstvy kytar jsou v některých pasážích přes sebe namašlené až uši přecházejí. V trojici nahrávek Terratur, kterým se věnujeme a které vyšly ve stejnou dobu (Krabol, Whoredom Rife, Parfaxitas) bude Parfaxitas nejspíš nejtrvalejší, protože nejnáročnější. Fanouška puristického black metalu dost možná odradí, a posluchače, zvyklé na staromilsky strukturované skladby také neosloví. Máte-li ale dost času a chuti oddat se vábivé hře snění a chcete se nechat hudbou unášet do neprobádaných končin nevědomí, letos bych těžko hledal vhodnější nahrávku.

Zbývá snad ještě s trochou uzardění okomentovat obal… Nebo raději nekomentovat? Ať si každý myslí co chce, já bych asi shovívavě mlčel.

Americko – Islandsko – Norská spolupráce dopadla dobře, i když Parfaxitas asi nenahráli desku pro každého. Ani já si ji prozatím neznačím rudě do složky album roku, avšak vím, že mě čeká ještě mnoho poslechů, a to mi k doporučení stačí.