Datum vydání: 31. květen 2024
Vydali: Terratur Possesion
Žánr: black metal

Dantez: Whoredom Rife se dají brát v rámci trondheimské renesance jako jeden z hudebně schůdnějších projektů. Přímočarou „True Norwegian“ blackmetalovou formu prezentují v čistém zvuku, stravitelných délkách, bez větších kreativních výkyvů. Něco navíc tady ale přece je, z hudby vyvěrá potemnělá majestátnost, která nejvíce fungovala na úplně prvním EP, s dalšími nosiči však začala specifická aura postupně vyprchávat…

Vaněna: Rámce Trondheimské renesance, o které píšeš, se chytím. Právě vlna Terraturem vydávaných věcí mi přinesla první setkání s Whoredom Rife, kupoval jsem tehdy prakticky na „blind“ s vidinou krásného výpravného alba jejich dlouhohrající debut (a trestuhodně minul předcházející EP, o kterém ještě bude řeč). Album samotné mě tehdy nijak nesmetlo, ale příjemně se poslouchalo, říkal jsem si „hm, uvidíme, co bude dál.“ A s dalšími dvěma deskami to bylo podobně. Nádherné fyzické nosiče, ke kterým jsem se ale až tak moc nevracel. Novinka – to je úplně jiný příběh. Jakoby Whoredom Rife někdo polil živou vodou a na čtvrté desce se z nenápadné kapely stávají lídry True Norwegian Black Metalu. Je tady nejen temný majestát, ale jsou tu striktní pasáže, melancholie, především ale spousty riffů, které ne že si nezadají s nejlepšími – ony jsou snad nejlepší z ryzího black metalu, co jsem slyšel poslední dobou.

Dantez: Řekl bych, že silná vizuální stránka projektu postupně roste s hudbou, snad jen na předešlé Winds of Wrath se dostala trochu do popředí. Den Vrede Makt v tomto ohledu nabývá ekvilibria – hudba doplňuje obraz a naopak (o silné provázanosti lze číst třeba zde). I tento aspekt tvoří z novinky nejsilnější LP, v tandemu se zmíněnými riffy, které deska dávkuje s nebývalou kadencí téměř od první sekundy. A začíná se zostra. Hned první riff se co do památnosti a monumentálnosti připomíná Gitt Til Odin, skladbu, která se stala značkou kapelního zvuku.

Vaněna: Ano, povinně jsem si dostudoval Gitt Til Odin, a přesně jak píšeš, na tuhle nejlepší skladbu LP navazuje. Vrátím se ještě jednou k fyzickému nosiči - bohužel, dosud jej v ruce nedržím, ale u minulých desek platilo, že zvuk z fyzických nosičů posouvá zážitek z poslechu ještě výš. U black metalu nebývám přecitlivělý na zvuk, ale pamatuju si, že u předchozího LP mě šokovalo, jak dobře deska zní. Netrpělivě proto čekám pověstného dvakrát zvonícího pošťáka. Jak se ti pozdává prozatím zvuk z digitálu?

Dantez: Víceméně bez výhrad, i lehký produkční posun k vyznění podstaty sedí – ve srovnání s EP působí zvuk jemněji, skoro až „ambientně“, což k rozlehlejším délkám skladeb, repetici motivů a atmosféričtějšímu vyznění sedí. Patrné jsou i subtilní vlivy odjinud, nejvíce je citelný Island, hlavně v občasné nezřízenosti deklamací, ale i v několika kytarových motivech. Na nedostatečnou údernost a kreativitu snad dojíždí jen finální skladba, kvůli které deska jako celek nevrcholí, ale spíše doznívá.

Vaněna: Ano, já vlastně nemám Whoredom Rife vůbec co vytknout. Jestli pořád platí, že jde víceméně o projekt Vegar Ytterdal Larsena (podle encyklopedie ano), tak klobouček, protože skladatelsky i hráčsky se znamenitě vypracoval. Je nejen výborným bubeníkem, aktuální desky Manii a Syning mocně uctívám, ale na Síle hněvu se ukázal i jako velmi dobrý skladatel strunných nástrojů. Bez dlouhých keců řeknu, že celých 50 minut skvěle šlape, s možnou výjimkou poslední The Beautiful End of All, která už je přece jen moc dlouhá a rozplizlá. Jinak ale deska klidně může sloužit jako manifest true norwegian black metalu pro rok 2024. Jen dodám, že kromě tvou zmiňovaných Islandských pustin cítím i švédský vliv (Arckanum v těch zemitějších polohách, nebo Ondskapt?) a dohromady to všechno výborně funguje.

Dantez: Jo, i příměr k Arckanum je trefný, zejména v kapelních počátcích, kdy se nade vším vyjímala atmosféra. Zde snad lze jen podotknout, že Whoredom Rife na novince takřka úplně upouští od agresivity, která byla na prvním EP a debutu jedním z hlavních hnacích motorů. V živých vystoupeních je aspekt nasranosti i doposud dost nosný a bude zajímavé sledovat, jak se do rozlehješích a atmosféričtějších skladeb propíše. Na nosiči tak může prapůvodní tvrdost leckomu chybět, což ale nic nemění na faktu, že se Den Vrede Makt daří zhmotnit vytyčené více než dobře.