Sunn O))) fungovali dlouhou dobu jako výspa metalu v alternativě a alternativy v metalu. Rozšiřující se okruh posluchačů a médií napjatě sledoval pravidelný přísun nahrávek a provázel je konzistentním jásotem. Jemnější, vrstevnatější album Monoliths and Dimensions s řadou nástrojů používaných v klasické hudbě představovalo jeden z vrcholů kariéry Sunn O))) esteticky i co se týče zájmu. Během následujících šesti let studiové nečinnosti očekávání rostla, až jaksi přerostla kritickou mez. Po oznámení Kannon nehrozila nedočkavost spojovaná s nejprogresivnějšími, nejlepšími aktivními kapelami. Šest let mlčení narušilo narativ o vývoji od hrubosti k propracovanosti a dalo Gregu Andersonovi a Stephenu O’Malleyovi odstup.

Neznamenal jsem žádná nadšená ani skeptická očekávání ohledně Kannon. Jako by to všem bylo jedno. Tedy do okamžiku vydání alba, kdy se všichni ozvali s tím, že tedy čekali něco víc, je tam málo experimentu, Sunn se opakují a po šesti letech mohli přijít s něčím odvážnějším. Legrační okolností tohoto požadavku je, že jej většinou kladou posluchači podstatně méně abstraktních záležitostí (metalisti i hipsteři), potažmo mainstream alternativních médií.

Progres O))) však nikdy neprobíhal úplně lineárně. White1 je mnohem „experimentálnější“ než mladší Black One, turné probíhající po M & D patřilo mezi nejsyrovější v historii kapely, kolaborace s Boris se rozpínala od největšího bahna k až éterickým kompozicím. Prakticky ve všech polohách se Sunn dařilo dosáhnout výjimečné působivosti. Během let Sunn O))) jako skladatelé a sound designéři od časů uctívání monotónního vazbení nesmírně vyrostli. Stačí se podívat na jejich současné nahrávky: vedle M & D stojí méně nápadná kolaborace s Ulver, pětka KTL (O’Malley + Rehberg) či O’Malleyho orchestrální kompozice Gruidés. Snad jedině jejich účast na albu Scotta Walkera je relativně tradičnější.

Novinka neposouvá hranice ve směru nastaveném M & D, jeho rafinovanost však v žádném případě neodmítá. Jen je třeba si uvědomit, že vývoj kompozice nemusí jít ruku v ruce s vývojem instrumentace. Je povrchní odmítnout Kannon, protože je méně barevný. U projektu, který si postavil image na naprosté primitivnosti, to je navíc dost paradoxní.

Kannon zní jednolitě, protože tak jednoduše znít má. O’Malley s Andersonem opět angažovali několik zajímavých hostů, kteří dodávají především různé synťáky, ale také trio hráčů na lastur - tyto zdánlivě exotické či umělé nástroje však pouze nerušivě dokreslují nosné kytarové a basové drony. Ani výrazný hlas Attily Csihára nevyčnívá, ale jen přidává další vrstvu do zvukového proudu desky. Kannon je opravdu mnohem více než zbytek tvorby kapely hudbou plynoucí, neznamená to však příklon ke standardnějšímu dronu, jen posun od mnohem drsnějších, více „drhnoucích“ starých alb. Sunn zachovávají jakési nejzákladnější, notně uhrančivé doomové houpání a dávají těmto pulsům nesmírnou hloubku, organickou plastičnost, kde každý z masy vystupující zvuk přináší radost. Aniž by opouštěli formu, pro niž je zásadní jednoduchost, dosahují Sunn jakési symfonické dokonalosti. Kompozice, zejména č. 1 a 3, jsou naprosto precizní, a jelikož hrají Sunn ve vlastní lize, nejde o pouhé nudné zvládnutí žánrových konvencí, ale o tvorbu vlastního hudebního jazyka.

S vyzrálostí skladatelskou se pojí vyznění či obsah alba. Kannon je aspektem Buddhy popisovaným kapelou jako „bohyně milosrdenství“ a „naslouchání zvukům (či křiku/pláči) světa“, kteréžto koncepty tak úplně nesedí k černým róbám, reputaci nejhlasitější kapely na světě a fandovským popisům hudby O))) jako zhmotněné temnoty. Altar, M & D či Terrestrials již dříve ukázaly možnost světla v jejich hudbě. Kannon na ně navazuje a posouvá se podobně jako Asva jejich původního člena Stuarta Dahlquista ke smíření, vyrovnanosti, meditaci. A podobně jako What You Don’t Know Is the Frontier a Presences of Absences si žádá trpělivost a otevřenou mysl, jež nakonec odmění více než bohatě.