Angličtí TesseracT nám po pěti letech přinášejí novou, koncepční desku War Of Being a opět se jedná o mocnou porci moderního, progresivně metalového umění. Nekoná se žádná zásadní změna v kurzu, nicméně lze pozorovat, že tentokrát kapela předkládá přeci jen o něco více chytlavé, a hlavně živelnější songy.
Nenechte se odradit náročným úvodním kusem Natural Disaster, který zní možná trochu přehnaně krkolomně. Hned následující Echoes už totiž nabídne jednodušší melodickou linku a sympaticky dravé okamžiky, které mají na svědomí příjemně masivní kytary. V následující The Grey přichází pak ještě větší přímočarost, kdy jak hudba, tak zpěv ubíhají nezvykle plynule. Konvenční melodii vokálu podporují rovnější beaty, šetří se vyhrocenými momenty a navzdory stále dost prkenné dramatičnosti se dá říct, že hudba šlape.
Kapela jako by se snažila držet balanc mezi efektním uměním a líbivými melodiemi, tvrdými kytarami a baladickým patosem. Na můj vkus je sice poměr umění vs. metal stále příliš nakloněn na první stranu, nicméně shledávám, že hudba na novince není neustále tolik agresivně progresivní a je více uchu lahodící. Naléhavá Legion a epická Tender budiž toho důkazem.
Titulní jedenáctiminutová War Of Being při své hlubokomyslnosti a okázalosti je vlastně také fajn, a to zejména díky tvrdším (djent) groove riffům a growlu. Tento aspekt lze svým způsobem považovat za návrat ke kořenům, což je dle mého krok správným směrem. Návrat tvrdosti je ale na novince pořád hodně polovičatý. Na úkor tvrdých kytar tu totiž máme stále zbytečně velkou porci zpěvákova sólového exhibování. Jsou to zkrátka pořád až moc velké zpívánky, nicméně přehledný sound a energičtější songwriting nahrávce svědčí.
Zmíněný vokální nešvar je asi nejvíce patrný ve skladbě Sirens. Tohle je prostě už moc. Rozumím tomu, že Daniel Tompkins je excelentní zpěvák, že je výkladní skříní kapely a celé to prodává, ale až takové upozadění hudby na úkor vokálu je prostě nepřijatelné. Navíc myslím, že hlavní přínos Tesseract spočívá jinde. Podobně je na tom i následující Burden, zde je však vokální linka přeci jen zakomponovaná do nějaké hudby a nejde pouze o zpěvákovo sólo. Skladba tak obsahuje jakési instrumentální pnutí a pak je vše mnohem víc v pořádku. Závěrečná devítiminutová Sacrifice je díky tvrdším kytarám a slapující base opět v pohodě a naklání celkové hodnocení definitivně do nadprůměrných čísel.
TesseracT je bez debat zajímavá kapela. Její umělecké pojetí metalu na novince War Of Being (stejně jako na minulých albech) zasluhuje respekt. Bohužel (stejně jako na minulých albech) se v mém případě 100 % obsahu alba nesetkává s pochopením. Jsou zde pasáže, které jsou super, originální, produkčně vymazlené, jsou tu ale i úseky, které jsou buď zbytečně uječené anebo kostrbaté či naopak až příliš sladké. Hudba občas ztrácí drive a upadá do složitostí či patosu. Tak to ale u Tesseract prostě je a je třeba to přijmout.
Finální verdikt je opět tedy spíš rezervovaný. Byť bych si to přál, nemohu bohužel ani tentokrát propuknout v úplné nadšení. Koncepčně pojatá novinka, která textově popisuje těžkosti bytí, zní určitě líp než minulá dvě alba, nicméně stále je to až moc na sílu tlačený art. Není to problém natolik, abych album zavrhnul nebo jej neposlouchal, protože i přes uvedený neduh jde stále o nadstandardně kvalitní, moderní, progresivně metalovou nahrávku.
Když jsem psal naposledy o počinu progressive/djent muzikantů pod hlavičkou Tesseract, tedy na 11 let starou desku Altered State, bylo jasné, že jsou již na hranici být komerčně „velkou“ kapelou a stojí před jasným úspěchem. Ten samozřejmě přišel záhy poté a deska Polaris to jen stvrdila a z Tesseract se stala právem velká kapela. Nicméně dnes už nejsem s to říct, jestli to byla tehdy přehlcenost žánrem, ale někdy od té doby se moje pozornost s Brity rozešla. Když v září 2023 vyšla nová studiová deska War of Being, nebyla ani v mém zorném poli, přesto se vyšplhala až do mého topu za rok 2023.
Čím to? Zpěv. Největší deviza War of Being, a asi nejlepší vokál na (prog)metalové scéně (minimálně loni), mne neustále vracel k poslechu a deska postupně rostla. Hlas Daniela Tompkinse, jeho přesahy, šepot a řev jí dominují a na rozdíl od kolegy výše to nevidím jako problém, ale naopak absolutní devizu. I když vokál dominuje a s prvními pár poslechy mi přišlo, že je absolutně všude, není hudba nikterak upozaděna. Vlastně je tam jistý druh symbiózy, jedno bez druhého nejde (pokud jsem slyšel nějaké Tompkinsovy sólovky tak už vůbec ne).
Hudebně War of Being nabízí kompletní paletu skladatelského umu Britů. Agresivnější songy, hraní si s tempy, postupné gradace a poměrně hodně ambientních, až lehce snových poloh, zejména v druhé části desky, kdy se zvolní. Hudba pod dominancí zpěvu tak nějak plyne a „děje se“.
Předešlá dvě alba plní formu klasických kolekcí skladeb, aktuální deska je opět koncepční a dle mého názoru tahle tvář Tesseract vyhovuje víc. Ukazuje to jejich skladatelskou dovednost, kdy dokáží jednotlivě nálady, agresi ale i ambientní polohy poskládat tak, že celek funguje na jedné lince až do konce a nenudí. Motivem desky je tak trochu soundtrack ke stejnojmenné pc hře, kterou Tompkins vydal na podzim loňského roku.
Jasným topem jsou první čtyři skladby, hlavně dvojice The Grey a Legion. Dlouhometrážní, snad i nejdelší skladba Tesseract vůbec, ústřední a věru mohutně výpravná War of Being desku láme, kdy se postupně zvolňuje do závěrečné Sacrifice (za mě druhý top alba).
Na rozdíl od kolegy Sickyho u mě tenhle záměr kapely funguje. Vnímám jejich až „artové“ pojetí se všemi zákoutími i cukřením, které je oproti americkému lolypopu Periphery tak nějak britské, s velkým pochopením a baví mě se v různých náladách k desce vracet. Jednou mi vyhovuje první našláplejší část, jindy se jednoduše nechám unášet tou druhou, a deska v tomhle směru nabízí spousty zákoutí.
War of Being je souhrnem best of umění Tesseract v jednom kompaktním balení, absolutní top současného prog metalu.
Vložit komentář