Datum vydání: 28. únor 2025
Vydali: Cherry Red Records (CD), Psychofon Records (LP) 
Žánr: avantgarde pop, classical music, O.S.T., experimental, rock

The Residents, jeden z nejdivnějších a zároveň nejvlivnějších hudebních kolektivů. Svou existenci založili na rozvracení a popírání popkulturních tradic a kánonů. Jsou průkopníky křížení hudby, výtvarného umění, videoartu a performativního umění. Vždy důsledně anonymní od nejasných počátků koncem 60. let až do dnešních dní. S výjimkou sebeodhalení Hardyho Foxe rok před smrtí, všichni „podezřelí“ (v průběhu let se spekulovalo např. o hudebnících od The Beatles po Lese Claypoola) spojitost s The Residents popírají, protože jde o celek a ne jednotlivé hráče a jejich ega. Přestože šli a stále jdou proti masovému vkusu, bojují proti zbožšťování hudebních hvězd, sami se trochu paradoxně stali kulturním fenoménem, který to mj. dotáhl až do Muzea moderního umění v New Yorku. Velmi podobně pracoval i jejich generační souputník Frank Zappa: guerillový útok na pop skrze rafinovanou podvratnost a hudební vzdělání, ale i humor a nadsázku.

Diskografie The Residents, která čítá více než čtyři desítky studiových nahrávek, by se dala trochu zjednodušeně rozdělit na dvě hromádky. Na alba, která pracují s moderními technologiemi a okrajovými žánry (od art rocku, přes proto-elektroniku a noise až k post-punku či moderní vážné hudbě) na dekonstrukci západní populární hudby (třeba George and James je albem coverů George Gershwina a Jamese Browna) a na albové koncepty, zachycující většinou surreálná, fiktivní témata (arktický opus Eskimo či předposlední Metal, Meat & Bone o fiktivním hudebníkovi). Nejspíš není v lidských silách být obeznámen s kompletní diskografií a zachovat si zdravý rozum. Ale je fascinující alespoň z dálky sledovat, jak si tenhle avantgardní buldozer už pět dekád vytrvale razí cestu pečlivě pěstěnými zahrádkami popmusic.

Doctor Dark patří na hromádku konceptuální. Pokud můžeme důvěřovat informačnímu šumu kolem The Residents, kdy není moc jasné, co je mystifikace a co jsou fakta, jde o soundtrack k divadelní hře, která možná bude, možná nebude… Námětem jsou skutečné události a postavy: kauza Jamese Vance, teenagera, který se pokusil o sebevraždu pod vlivem alkoholu, marihuany a Judas Priest a život doktora Jacka Kevorkiana (patrně netřeba představovat). Příběhem proplouvá několik klíčových postav inspirovaných výše zmíněnými a v libretu se rozvíjí myšlenkový koncept na téma smrti a jejích možných okolností, dobrovolnosti, potenciálního života po smrti apod. Sama kapela trochu lakonicky a ironicky označuje novou nahrávku jako „…cestu do světa eutanázie, zneužívání drog a nezdravé posedlosti heavy metalem. A je tu víc písní o zbraních než na průměrném albu The Residents.“ Máme tu před sebou temný, horečnatě halucinogenní příběh, který má solidně zneklidňující potenciál, podpořený i výmluvně polopatickým obalem alba z dílny Pore Know Graphics (přidružená společnost z residentího konglomerátu The Cryptic Corporation). A může být i svéráznou reakcí na dlouhodobé debaty o přístupnosti střelných zbraní v USA.

Co se týče hudební náplně, není to v podstatě až tak složité. S trochou nadsázky: jde o normální rockovou operu, jakých už v historii rock’n‘rollu pár máme, od Tommyho (The Who), přes The Lamb Lies Down on Broadway (Genesis) po dejme tomu American Idiot (Green Day). Čili nijak nový nebo novátorský koncept. Výše uvedená díla jsou ale více méně rockové desky s nějakou nadstavbou. Doctor Dark je naopak více méně vážná hudba s výpady do rocku, metalu či elektronické hudby.

Stěžejní roli vedle samotných The Residents hraje orchestr a sbor sanfranciské konzervatoře pod vedením skladatele a dirigenta Edwina Outwatera (je zároveň koproducentem alba). Je velmi osvěžující slyšet plnohodnotné hudební těleso místo syntetického. Už jen z hlediska dynamiky je mnohem příjemnější poslouchat živé nástroje než sebelepší symfonický plugin. Na ploše 76 minut se rozprostírá monumentální proud hudby formálně naporcovaný do šestnácti tracků, prakticky rozdělený do tří dějství. Vychází se z moderní vážné hudby spíše minimalistického ražení, žádná romantizující košatost, žádné leitmotivy, jen plynoucí proud.

Navzdory tématu nakonec až tolik metalu posluchač nedostane. Nejvíc v úvodním dějství. V Prelude/Metal Madness, kde „staříci“ The Residents po svém revidují metal prostřednictvím surové rytmiky, industriálních riffů a lehce naefektovaného nátlakového zpěvu. Stylově určitě blíž k Ministry než k Judasům. Maggot Remembers zase operuje v módu rammsteiních maršů v kontrastu s romantickým dívčím zpěvem v navazující pasáži. V druhém dějství přibývá kontemplativních, ale přitom silně zneklidňujících úseků. Je docela zajímavé sledovat, co udělá s jinak příjemným chansonem She Was Never Lovelier mírné zpomalení nahraného zpěvu: vznikne řádně hororová atmosféra. Tenhle prvek se pak ještě několikrát objeví (The Gift a The Gift Keeps Giving). I dál se pak střídají relativně uklidňující (Contemplation či ka-spelovská Calm Before) a hororově gradované části (Circle of Horns či Unchanged se strašidelnými dětskými hlásky a afektovanými hereckými vsuvkami nebo TV zprávami). Třetí dějství rámované posledními čtyřmi skladbami naštěstí přes všechnu hrůzu nabízí určitou katarzi prostřednictvím skoro normálně strukturované, lehce psychedelické A Choice, singlové Ol’man River s deklamovaným zpěvem a industriálním rytmem. Především ale zabírá finální Take Me to the River s lehkým náznakem gospelu v kontrastu s pochodovým rytmem a zklidňujícím sborovým refrénem. Když zazní stručné, do echa zabalené „This Is the End!“ je to úleva skoro na slzu. A nakonec budou i cvrlikající ptáčci. Hurá!

Avizované metalové šílenství nemáme naservírované v hudbě, ale uvnitř konceptu. Stejně jako na ostatních albech The Residents nakonec ani tak nejde o hudbu samotnou, ale o ideu a tvůrčí proces, které se ubírají cestami, kde by si jiní pěkně natloukli. Zaručeně to nezní jako práce vyčpělé kapely, která už jen paběrkuje z eventuální dávné slávy a která načíná neuvěřitelnou šestou dekádu na scéně. To je výhoda anonymního kolektivu, kterým zřejmě neustále proudí nová krev a nové nápady. Z toho, co jsem dosud od The Residents slyšel, se mi zdá Doctor Dark nejstravitelnější, ale i tak je to dílo které má tendenci udělat v hlavě emocionální guláš. Zvlášť když ho člověk při psaní párkrát protočí a nechává se překvapovat dalšími a dalšími skrytými detaily.