Datum vydání: 15. listopad 2024
Vydali: Transcending Obscurity Records
Žánr: dissonant death/black metal, avantgarde metal

Veilburner je dobře zavedené jméno na americké diso/black scéně a já jsem je poprvé naplno zavnímal s jejich kritikou velmi dobře hodnocenou pátou deskou Lurkers in the Capsule of Skull (2021), na kterou i zde na Marastíčku najdeme pochvalnou recenzi.

Přestože šlo o ambiciózní a originální album, nesedlo mi tak, jak bych si přál. Překotné honění not, chvályhodné experimentování, ale také nesourodost skladeb – všechno se mísilo v chaotické změti vlivů a vrstev, kde se zajímavé momenty často ztrácely v hluku nepřeberného množství okolních motivů. Bylo to album plné nápadů, avšak mnohdy příliš zahlcené na to, aby každý z nich vynikl.

O dvě desky později, na novince, tvůrčí duo vsadilo na jasnější koncept, jehož klíčem je číslo sedm. Jde o jejich sedmé album, a tak se rozhodli pro formát sedmi skladeb o délce přesně sedm minut. Do takto vymezené struktury opět vtěsnali více než solidní množství hudebních motivů, avšak tentokrát skladatelský rukopis Mephista Deleteria (David Moody), jediného autora hudby, vykazuje výrazný posun směrem ke konzistenci a kvalitě.

Ve většině aspektů je přitom rukopis Veilburner zachován. Psychedelie nejen že zůstala, je ještě výraznější, a tam, kde je její tón nejvíc cítit, tedy v pomalejších rozvrzaných polohách, je album nejsilnější. Experimentování, pokud tak chceme nazvat boření žánrových klišé a hranic, zde rovněž pokračuje. Na první poslech jde o divoké, pestré, zároveň temné a nepředvídatelné dílo.

Veilburner pracují s pulzujícími zvuky kláves, podivně pokroucenými kytarovými melodiemi a bicí jsou naprogramovány taky dostatečně pestře, i když většinou jsou to ony, kdo neúprosně drží jednotu skladeb. Když se tyto prvky spojí, vznikají hudební obrazy dostatečně originální a zároveň (alespoň zprvu) podmanivě neuchopitelné. Spojení disonance, syrové brutality a avantgardních prvků, které Sicky přesně vystihl ve své recenzi, zde zůstává přítomné a tvoří páteř alba. Připomene Akercocke, Howls of Ebb a někde i Blut Aus Nord (nejen Mort éru). Kdo bez obav zkousne jeho podivnost, těžší stravitelnost a ne zcela standardní postupy, bude po zásluze odměněn.

Duu se na ploše 7 × 7 = 49 minut podařilo vybudovat psychedelickou atmosféru, která posluchače umí pohltit. Není potřeba lpět na jednotlivostech a hodnotit riffy, album opravdu funguje jako celek, k čemuž přispívá sice komprimovaný, ale přesto povedený zvuk. Tlačí na správných místech a na nějaké zmírňování stejně nedojde. Deska zní po mém soudu chtěně uměle, „odlidštěně.“ Je třeba vyzdvihnout také propracované vokály. Všechna čest, Chrisom Infernium (alias Chris Sheppard) podal výborný výkon ve řvaní, šepotech i jekotech. Jeho přínos je nedocenitelný, protože Veilburneru vtiskuje jedinečnost.

Pro samá pozitiva ale nesmím zapomenout ani na dva háčky. Předně se nelze na některých místech ubránit dojmu, že přísné dodržení časového formátu si vybralo svou daň – některé skladby působí nataženě, repetic je moc a umím si představit údernější gradace. Přes tento drobný nedostatek jde o mimořádně zajímavé album a patrně i dosavadní vrchol kapelní tvorby. Druhou vadou na kráse je, že když se s materiálem zevrubně seznámíte, začnou vás některé pasáže (samozřejmě ty, které jsou při prvním poslechu chytlavé) srát.

Nu a nakonec ještě jedna pochvala, putuje do daleké Indie za Transcending Obscurity, protože takhle hezké album s takovým obalem je radost si pořídit. A mohu-li doporučit, je k mání v „balíčku“ i se znamenitým Triptychem od Dischordia.