Datum vydání: 16. červen 2024
Vydali: Debemur Morti Productions
Žánr: avantgarde death metal, dissonant metal, progressive death metal

Na začátek tohohle textu bude záhodno udělat si menší exkurzi do historie kapely a taky trochu vysvětlit pohnutky k jeho sepsání. Rovnou zkraje podotknu, že k téhle recenzi jsem se dostal i tak, že se považuji za velkého fanboye téhle partičky, takže je potřeba brát v potaz, že některé věci jsou psány čistě ze subjektivního pohledu bez pokusu o jakoukoliv objektivitu, protože pro mne jsou Ulcerate jednoduše to nejlepší, co se death metalu v 21. století stalo.

Kapelu jsem poprvé zaregistroval po vydání alba Everything is Fire. Dva počiny předtím The Coming of Genocide a Of Fracture and Failure budu v těchto řádcích záměrně ignorovat, neboť se jednalo v podstatě o lehce nadprůměrný death metal, ze kterého dost smrděli Suffocation. Až na Everything se ale novozélandští odkopali.

Ovlivněni Gorguts a Deathspell Omegou s šíleným bubeníkem v zádech začali rozvíjet svůj vlastní styl a zafungovalo to na jedničku. Ovšem až pro mne zlomové The Destroyers of All nadobro odkrylo karty. Na tuhle desku nejlépe sedí škatulka "postapokalyptický death metal". Náznak melodie? Zničit! Náznak riffu, rytmu, nebo čisté harmonie? Zničit! Tohle album skutečně dostálo svému názvu a když vyšlo, poslouchal jsem ho prakticky půl roku v kuse. Jedna z těch mála desek, kterým bych dal 10/10 a nejlepší soundtrack k filmu Vlákna.

Následující Vermis považuji za jediný přešlap v diskografii. Jako by najednou kapela sundala nohu z plynu a vše se rozplyzlo do umírněných (i když stále disonantních) post-ploch. Z koktejlu se najednou vytratil ten potřebný drive a agresivita. Utopené bicí, celková rozmazanost a po chvíli se začal dostavovat pocit nudy. Tohle jako by si skupina uvědomila a pokusila se na následující Shrines of Paralysis o reparát. Tlak a zběsilost z téhle desky stříkají na hony. Na to konto to ale dost odnesl i zvuk, který byl na masteru roztrhaný až běda, a i když jsem osobně pochopil záměr, tak stejně tak chápu i ty zástupy frflajících, že tohle se moc nepovedlo.

Na předposlední desce Stare Into Death and Be Still se ovšem Ulceratí trojici povedl mastrštyk! Materiál se daleko více zpřístupnil a vzpomínám si, že jsem o tom prohlásil něco ve smyslu "Poprvý si můžu s Ulcerate zazpívat refrén a nepřijde mi to blbý!" A v tom "Nepřijde mi to blbý" spočívá geniálnost celého počinu. Kapele se totiž povedlo materiál zmelodičnit a zpřístupnit i širšímu posluchačstvu, ovšem nikdo si nedovolil tvrdit, že by se jednalo o zaprodanost, nebo vyměknutí. Tlak, zmar a šeď se z té desky pořád valí ve smrtících dávkách a po jejím vydání jsem se k ní v rámci diskografie kapely vracel nejčastěji.

A tím se dostáváme k letošnímu počinu Cutting the Throat of God.

Z prvních ukázek jsem měl trochu pocit, že by se tohle album mohlo tak trochu stát povedeným Vermisem. Hodně atmosféry, ale v tom výsledném mixu i dostatek zloby. U Ulcerate je ale podle mne důležité neposlouchat jednotlivé skladby, ale celá alba.

Po úvodním přehrání celé novinky jsem si všimnul, že se kapela opět posunula ve zvukovém zpracování. První, co rozhodně zaujme, je krásně přirozený, nadýchaný a prostorný zvuk bicích. Když se mě někdo zeptá, kdo je můj nejoblíbenější metalový bubeník, bez přemýšlení vyseknu jméno Jamieho Saint Merata s dodatkem, že to není bubeník, ale hráč na bicí. Rozdíl mezi hráčem na bicí a bubeníkem je totiž v tom, že v prvním případě se jedná o muzikanta za bicí soupravou, zatímco bubeník je jen debil s paličkama. Jamie je zcela jistě zářný příklad prvního jmenovaného. Tenhle virtuóz nejenže hraje na bicí, ale rovněž všechny nahrávky Ulcerate opečovává zvukově a jako třešničku na dortu ještě vytváří veškerou grafiku a podílí se na kompozici. Jamieho hra, stejně jako na předchozích albech, si skvěle rozumí s tím, co se děje v kytarách. Každý akcent na činel a každý přechod dává smysl v rámci celku a i když se jedná o technicky velmi náročné party, tak se nedá říct, že by se jednalo o samoúčelnou onanii. Naopak! Kytary s bicími drží pevně pohromadě a vše se děje v dokonalé synergii. Bicí jsou u Ulcerate z dobrého důvodu považovány za určitý trademark kapely. Byla by nicméně škoda, kdyby bubny házely stín na to, co se děje v kytarových aranžích.

Zvuk kytar je tentokrát lehce čistší, ale stále si zachovává dostatek jedovatosti a síly. Souhra dvou a více kytar v disonantních propletencích tak zůstává i přes komplikovanost kompozic příjemně čitelná. Kytarista Michael Hoggard má tón pevně pod kontrolou a i zde zůstává jeho typický rukopis v podobě občasného triolování a specifického bendingu. Obzvláště bych vypíchnul pasáže pro více než dvě kytary, kdy se do sebe všechny linky perfektně zakousnou a ze vzniklého uzlu se chvílemi až zamotá hlava, ale kompozici se to vždy povede provést tak chytrým způsobem, že mi ve výsledku zůstává jen příjemný pocit omámení.

Frontman Paul Kelland, který se věnuje jak hlasovému projevu, tak tlustým strunám je i zde tak trochu v pozadí tvůrčího tandemu Hoggard - Saint Merat. Hlas se pohybuje ve standardních ulce-polohách (deathmetalový growl v nižších i vyšších polohách). Hodně delaye, hodně reverbu a vokál dělá to, co v případě téhle kapely dělat má: spoluutváří atmosféru, ale nestrhává na sebe zbytečnou pozornost. Občas se ale zaexperimentuje a v druhé skladbě je třeba slyšet něco na způsob hrdelního zpěvu (i když se technicky vzato jedná o growling prohnaný přes efektový řetěz). Basa je taktéž v příjemné rovnováze se zbytkem mixu. Nakreslená tak akorát, aby správně "zarejvala", ale zároveň si zachovala pevnost a dostatek spodku. Tady opět vše v pořádku.

Stejně jako se Ulcerate posunuli zvukově o fous dopředu, udělali to i kompozičně. Nejvíc srovnatelná je současná deska s jejím přímým předchůdcem. I tady se nacházejí v pohodě zapamatovatelné motivy, ale řekl bych, že díky zvukovému kabátku daleko lépe vyzní i komplikovanější kompozice. Místy se zdá (hlavně ve čtvrté a páté skladbě), že se kapela inspirovala polskou Mglou.

Všichni víme, jak tristně to dopadá, když se hudební vizionáři inspirují průměrnějšími spolky (loňská Deathspell Omega a jejich "The Long Bigbeat" například). Ovšem tady se zadařilo! Inspirace je totiž jen velmi letmá a možná si i trochu vymýšlím, ale prostě ty táhlé harmonizované vyhrávky tady jsou přítomné ve stylu, jakým to dělají právě v Polsku.

Když jsem o Vermisu psal jako o jediném přešlapu skupiny a že by tohle mohla být jeho povedená verze, pak jsem taky nebyl úplně daleko od toho, jaké z toho mám pocity. Atmosféra a disharmonické vybrnkávání tady ve spoustě případech (hlavně v polovině alba) přebírá otěže. Jenže tady ten koktejl funguje o třídu lépe. Lví podíl na tom mají skvěle vystavěné riffy (snad to konečně uspokojí i toho dementa z Metalopole, kterej tvrdil, jak by Ulcerate měli zapracovat na songwritingu).

Celkově má Cutting podobně melodický přístup jako předchozí Stare Into Death a zní jako jeho logické pokračování. Ale vlastně i ta zvuková vzdušnost tady tomuhle přístupu nahrává daleko víc, takže to, že některé skladby jsou založené na vybrnkávání rozložených akordů najednou vůbec nevadí.

Až čas ukáže, jak moc se ke Cutting budu vracet, ale s jistotou můžu napsat, že Ulcerate nahráli desku, která je v mnoha ohledech zase o kus dál než její předchůdci. A to je rozhodně potěšující zjištění, protože mě naplňuje pocitem, že svůj opus magnum má kapela stále ještě před sebou. A z toho si sedneme na prdel úplně všichni!