Datum vydání: 26. leden 2024
Vydali: Season of Mist
Žánr: progressive metal, ambient, experimental death metal, fusion, post-rock, technical death metal

Austrálie, Francie, Velká Británie. Odtud pochází členové Vipassi. Národnosti ale asi nikomu nic neřeknou, takže do placu nahodím domovské kapely: Ne Obliviscaris, Virvum, Black Lava, Hadal Maw ad., z nichž už se dá vyvodit, že tohle mezinárodní těleso by mohlo hrát… ano, progresivně, a to dokonce pouze instrumentálně. Hrát takto si mohou dovolit výhradně kapely na výši, ale otázkou vždy je, jaká bude výsledná forma hudby. Honění not, sólo vedle sóla, pidlikání, opulentní muzikantství? Zde nikoli. A když, výsledek podléhá celku nebo vás protahuje celou zvukomalbou. Rozhodně nečekejte album, co si napsal kytarista jako svou sólovku.

Hudbu Vipassi bych asi popsal jako ambientní, progresivní, experimentální (death) metal hledající oporu v duchovnu. Na debutu se kvartet prezentoval gorgutsovským stylem, jež byl jakýmsi deathmetalovým ekvivalentem Deathspell Omega, který si vypomáhal kvílivými (post-)kytarami, ale oproti většině těchto disonantních kapel se Vipassi na Sunyata v r. 2017 nesnažili o nepřístupno ani zlo. Neznělost tu je jen výrazový prostředek, ale nálada je odlehčenější, povznášející a přemýšlivá.

A máme tu aktuální album Lightless. To vyšlo už na začátku loňského roku koncem ledna, a ani po roce poslechů, kdy se k němu neustále vracím, se ho nemůžu nabažit. Kolikrát za dekádu se vám tohle s nějakou nahrávkou stává? Už to značí sílu a výjimečnost a mé nejposlouchanější album za rok 2024 od prvních tónů v evoluci zvuku kapely dává vyniknout hned několika změnám.

Nálada minulé desky byla hloubavá a pomáhala se nořit do hlubin vnitřní prázdnoty, novinka už osobní bytí dalece přesahuje a ve své duchovní, spirituální povaze (Neon Rain) vystřeluje až do sfér věčnosti a vše obklopujícího kosmického světla a tmy. Vede k tomu nejen strukturální stavba skladeb, ale i zvuková složka, kde si Vipassi krom bezpražce Arrana McSporrana (např. Virvum) a flažoletových a tahaných tónů kytar vypomáhají i syntetizéry (často dodávají „tibetský“ podtón), jež nahrávce přidávají na meditativním charakteru. Na debutu to byla naopak přítomnost éterického ženského vokálu. Celkově tak Lightless má velmi zvláštní a osobitou atmosféru a troufám si říci, že podobnou nahrávku jste dosud neslyšeli.

Tou Vipassi kompletně naplňují i svůj název, který je ukotven v buddhistické tradici - Vipassi je dvaadvacátým z osmadvaceti Buddhů a etymologicky má toto jméno kořeny v jasném vidění, čili výstižně definuje božskou auru absolutní jasnozřivosti. A tak vlastně hudba na Lightless může částečně vyznívat a působit.

Je to nejen díky zmíněné náladě a bravurnímu zvuku i mixu (nandejte si sluchátka), ale také vlivem experimentální formy celkově eklektických skladeb, které se nepřiklání k běžným tvarům. Ačkoli tu některé opakující motivy můžeme označit jako nosné či za sloky (nebo i přes absenci zpěvu za refrény?), Vipassi pracují s rozličnými strukturami, v nichž si pomáhají spoustou přerušování, v metalu ne úplně běžným výrazivem (proti techdeathovým smrštím, post-plochám a shoegaze zvuku např. vířením, vypnutým struníkem rytmičáku, hraním přes ráfky, ambientními kytarami, jazz basou i netypickými melo-harmonickými postupy) a vloženými doplňujícími atmo pasážemi. Vipassi tak svými rysy mohou odkazovat k Cynic, Gorguts, Ne Obliviscaris, Fallujah či Opeth, nebo našim Forgotten Silence, ale neobjevil jsem tu v podstatě pasáž, která by nějakou z uvedených kapel připomínala. Vipassi znějí jako Vipassi a příměry berte jako orientačně pomocné a k žánrovému zasazení obsahu alba.

Posunutím hranic vlastních nápadů a schopností je Lightless oproti debutu upgrade několika tříd, byť určité kytarové postupy z debutu jsou tu zachovány (např. ve Phainesthai; band playthrough), přitom i přes strukturální rozdrobení a komplikovanost je Lightless poslechově neodtažitá.

Myšlenky a melodie jsou na albu totiž jasněji napsané a vytvarované, takže i mnohovrstevnaté a nadžánrové nahrávce dávají ne snad vyloženě přístupnost, ale určitou srozumitelnost, jejímž důsledkem Vipassi při poslechu nevytváří chaos a zmatek, ale naopak si s posluchačem budují pouto a vytváří v něm zvědavost a zájem do budoucna i přesto, že skladby už nemají od 3 do 4 minut jako na debutu, ale v rozmezí více než dvounásobných délek nabízí epická příběhová putování do tajemných zákoutí hudebního i duševního neznáma.

Vipassi na Lightless nic nenačrtávají, ale opravdu zkouší nové koncepty a jsou důkazem, že se věci i dnes dají furt dělat jinak a neomšele. Ukazují zde hráčskou vyspělost, technickou působivost, neslyšené atmosféry i zvukové textury, které v tomto fusion mixu přesahují domovské kapely všech zúčastněných a vymykají se většině toho, co je na scéně k nalezení. Není to deska pro každého, ale pokud vás jen trochu chytne, čas vám jí postupně rozkryje a posune třeba až do „groundbreaking“ alb jako mně. Lightless je čisté plátno posluchači nabízející prostor pro ztvárnění vlastního příběhu a světa, v němž může zhmotnit jakékoli představy a vize.

PS: Pro metalověji založené na start doporučuju začít s Morningstar (bicí playthrough) nebo závěrečnou Promethea (bicí playthrough).