Datum vydání: 26. 1. 2024
Vydali: Century Media
Žánr: death metal, blackened death metal

Hledat v Suffer and Become dramaturgii se mi nechce, to podstatné je tlak. Přesto nejde o útok od začátku do konce.

Mainstreamová alba death metalu mě nechávají až na úplné výjimky zcela bez zájmu. Přijde-li ale z míst nejvyšších příkaz – tohle si poslechněte, je třeba jednat. Je třeba poslouchat, a je třeba psát, oheň musí hořet. Kontroverze kolem alba Vitriol je značná, vypíchnu jen několik názorů z diskusí zde na Marastmusic.

Mizzy: „Nasypaný to je dost, ale jinak to je vlastně slaďounký, upidlikaný a vyumělkovaný až běda.  O naprosto umělým a uhlazeným zvuku ani nemluvě.“
Addsatan: „Hudebně asi pořád spíš jo, byť tý pompéznosti, pidlikání a náběhů k deathcore/modern tech deathu je tam víc než bych rád, ale přes ten zvuk se nedostanu.“
Sicky: „Ten Vitriol se fakt nedá. Příliš dominantní a vyhrocený bicí tu muziku úplně zabíjej. Chybí rytmus, zní to jak šicí stroj.“
Loomis: „Blackened death s kytarovými tsunami, které vás nemilosrdně smetou“ 
Brutusáček: „Šleha, masakr od začátku do konce, feel jak Origin, jen mi to trochu kazí plechový virbl a ty náběhy do epic momentů, ale masakr to je.“
DarXane: „Zabijácký smrtonosný technický buldozer máchající tě maniakálně ve vlastních útrobách. Totální nasazení posunující hranice extrému a evokující infernální utrpení.“
Bizzaro: „Nehorázný nátěr a absolutní násilí supported by Matt Killner blasts. Melodicky osobitá stavba riffů, hutnost, disharmonicky laděný a tempově napálený blackened death.“

Zdá se, jakoby každý, kdo nové album Vitriol slyšel, měl zapotřebí vyhranit se (což je super) a navíc se nám tu Suffer and Become stala jasným vítězem nejlepšího alba ledna 2024. Dva důvody, podívat se na album detailně.

Já patřím k těm, kdo album po prvotním posluchačském diskomfortu nepřestal poslouchat, a jak ukazuje hodnocení, doporučuji ho k pozornému poslechu. Zvuk je velké téma a velký trabl. Oproti předchozí desce je přitom o něco čistší.

Debut To Bathe from the Throat of Cowardice byl správně přepálená pidlikačka, technicky i rychlostně špičková, ale málo zajímavá a nebylo moc proč se k ní vracet, a na vině je i zvuk, ve kterém se musí vyloženě hledat. Novinka víc dráždí, ale i jaksi svádí k opětovným návratům. Z hudebních vlivů jsou opět znatelní Anaal Nathrakh a Hate Eternal, oproti předchozí desce asi méně, ale přesto stále lze cítit Cryptopsy a Origin.

Z námitek proti zvuku novinky pozdvihnu nejprve příměr s plastem, plastovým zvukem. Nejtvrdším materiálem už dávno není kov (metal), ale plasty, ve kterých se létá do vesmíru, jsou daleko tvrdší, takže plastový sound tvrdší metalu? Tak daleko bych snad v natahování metafory nezacházel. Přestože vnímám přiznanou umělost ve zvuku jako něco, co poslech znesnadňuje a mně osobně není příjemný, neodmítnu jej šmahem, tak jako jsem ho neodmítal u Archspire. Dá se říct, že takhle se ultra rychlý a technický (moderní?) deathcore/death metal dneska hraje, ale s tím se nespokojím. Podstatnější je podle mě otázka, zda ubírá něco na kvalitě materiálu krom toho, že budí u někoho automaticky averzi. Nemyslím si to.

 
Protože to, oč tu jde, jsou riffy riffy riffy. Kolik jich tu jenom je? Je jich až moc? Riffů není nikdy moc, jen to chce delší čas na jejich vstřebání. To neusnadňuje ani jejich bryskní střídání, kdy sekvence, v jakých se objevují a střídají s melodiemi, je pro mnoho a mnoho poslechů (zdánlivě?) náhodná.

Naposlouchat celých 47 minut je posluchačská „práce“ na plný úvazek. Když si ale nápady jsme schopní uspořádat, je o to víc co vychutnávat. Skvělou kytarovou práci Kyla Rasmussena (sólo ve čtvrté The Isolating Lie of Learning Another stojí za obzvláštní zmínku, ale i jinak je sólová kytara vynikající a nemoří poslech onanováním na hmatníku) doplňuje výjimečná basa. Tady přitakám četným výtkám, protože při jiném mixu, kde by byla basa slyšitelnější, by udělala ještě mnohem víc parády. Bicí Matta Killnera (Nithing, od 2018 působí v Gorgasm) se svou totální rychlostí a přiznanou umělostí přihlašují do ligy nejrychlejších sypačů. Tady mají kritici další oprávněný bod, protože šicí stroj se určitě vybaví každému, kdo proposlouchá Suffer and Become.

Na pilu se tlačí sice téměř pořád, ale velepřísná I am Every Enemy odkazuje spíš k technice porcování Cattle Decapitation než k blastům pravověrného (tech/brutal) death metalu a přidává taky velkou porci agresivity, tahle skladba je opravdu diktát nejvyšší jakosti.

 
Kritických připomínek, jak vidíme, je na desku možné naklást více, problém vidím i v některých momentech, kde si deska trochu nefér pomáhá elektronickými „symfonickými“ prvky a zbytečně přifukuje podle mě už dostatečně hustou atmosféru. Tyhle berličky fungují docela dobře při prvním seznámení s deskou, pomohou s orientací v náročném materiálu a sem tam dokážou nakopnout tu kterou skladbu do ještě větších grádů, nebo zahalit do větší temnoty. Při opakovaném poslechu ale už nemají hodnotu ani samy o sobě, a ani do kompozice skladeb nic nepřináší. Mohou působit prázdně a zbytečně pompézně (půjčuji si od Franty z diskuse asi pro mě nejrelevantnější kritický hlas.)

Hledat v Suffer and Become nějakou citlivou či chirurgicky přesnou dramaturgii se mi moc nechce, to podstatné je tlak, který deska na posluchače vyvíjí, a je v tom úspěšná. Přesto nejde o útok od začátku do konce. Výdech u instrumentální Survival's Careening Inertia je žádoucí. Je sice pravda, že bez některých měkčích pasáží by se deska jako celek jistě obešla, a dalo by se bez potíží najít ze 47 minimálně 12 odpočinkovějších minut. Po mém soudu ale zklidnění umožňuje dosahovat opakovaně vrcholů, což je ve finále účelnější, než najet na vrchol tempa a tlaku v první minutě a do poslední nepolevit. Mám rád i takové desky, ale do technického žánru mi alespoň minimální práce s pozorností a dramatem pasuje lépe.

Srandovní videa a nepovedené fotky kapely nechám stranou, Vitriol přináší jednu z nejtvrdších desek poslední doby (a tak soudím i dle reakcí svých dětí - 2 a 8 let, které jsou poměrně zvyklé na extrémní metal). Není pohodlná a určitě se nechce zalíbit každému, ale pro hledače stále větších extrémů je prakticky povinnou zastávkou. Dál dojeli snad už jen výše jmenovaní Archspire, kteří ale svůj materiál (přinejmenším živě) odlehčují tam, kde jej Vitriol naopak dál vyhrocují příměsí síry.

Ano, pro poslech zvukem náročná deska, kde vám nepřidá ani její komplikovanost. Na začátku jsem tápal a riffy si v hlavě tak ňák dokresloval, ale postupem doby zvuk vylezl a vytáhl jeho podstatu. Je opravdu zlý, katarzní, plný distorze, síry, zloby a pekla. Nejblíž k charakteru syrově našmrdlaných, ale tupým ostřím porcujících kytar mi jsou asi Portal. Hudebně jsou Vitriol ale samozřejmě jinde. Velmi techničtí, zběsilí a urvaní ze řetězu a vše dokreslující silnými blackened momenty.

Tam, kde Portal vtahuje postupně, Vitriol nechají narůst strom, aby vám po oběšení nad propastí uřízli větev a nechali vás dusící se do temnoty plné ostrých zubů padat. Ale tak jako velký filmový spektákl i Vitriol váš pád do drtících temnot dobarvují epickými momenty. Ty někdy v daný moment doslova působí jako barevné spektrum přepínací výstřelek (např. kytarové hrdinství The Isolating Lie...), jindy vám jím na hruď položí betonový panel, viz až industriální závěr v The Flowers of Sadism nebo omenovské finále instrumentání Survival's Careening Inertia, která si začátku dovolí výstřelek v podobě unplugged drcení.

Jak ale zmínil Vaněna, „to podstatné je tlak, který deska na posluchače vyvíjí, a je v tom úspěšná“, i když v ten moment Vitriol hrají „moderně“ (Locked in Thine...), a maximálně tomu napomáhají bicí Matta Killnera, který na desce kreativně střídá dva virbly a množství blastbeat technik (snad poprvé v životě dokonce oceňuju užití gravity blastu), jimiž až nepochopitelně přesně dokáže hudbu pokaždé nakopnout i v moment, kdy je tlak už téměř nesnesitelný.

Když pominu zvuk kytar, jehož charakter jsem nakonec vstřebal a dokážu si tím desku opravdu hodně užít, zamýšlím se snad už jen nad směřováním kapely a tím, jak Kyle Rasmussen (a Adam Roethlisberger) vnímají hudbu. V zásadě jde o poctivý a pravověrný temný death metal zakořeněný v Immolation. Silně do něj pronikající black metal každý zkousne, že jím jako u Heaving Earth také silně zmítá nápor techniky a kytarových výlevů většina zvládne rovněž. Posouzení, zda občasné zapojení epicko-symfonických aranžmá je vizionářství nebo pokus o vnesení do tvorby trochu toho „umění“ a nevyjasněných ambic (viz Kyle s mečem), nechám na vás. Desce to ale na její intenzitě, kterou z paměti jen tak nevyženete, nic neubírá.