Dantez: Několikrát odkládaná štace s Archgoat coby headlinery se konečně dočkává uskutečnění. Rouhání musí probíjet vzduchem i v širším okruhu, než jen v prostorách pražského Futura, už ve vlaku je totiž ledabylý rozhovor o Black Witchery přerušen slovenským cestujícím, který nemohl přeslechnout deklamace typu „destruction“ či „desecration“. Mladý muž s příběhem o odstupu od death metalu a přejití na stezku Ježíše předává brožurky s výpověďmi o nalezení pravého smyslu života v Bohu, podává ruce a s výrazem radosti z úspěšného završení mise ve tváři se loučí.

Po rozředění ideálního startu akce jedním pivem přicházíme do začátku blackmetalového rejdu rakouských Theotoxin. Pětice nejprve zaujme okoukanou stylizací – plešatí kytaristé s šátky přes ústa připomenou Svartidaudi, vokalista pak corpsepaintem a dlouhými vlasy navozuje gaahlovský dojem. Právě zpěv vyvstává z koncertu nejvíce – alternuje se mezi 4 polohami, ze kterých zapůsobí zejména halekání inspirované Onielar z Darkened Nocturn Slaughtercult. Hudba samotná si půjčuje z německých blackmetalových vod, druhotně se dostává na letmé ozvěny Islandu a Francie. Theotoxin tak v závěru působí jako poměrně zaměnitelná, byť dobře zahraná skládačka, které by neškodila větší porce vlastního vkladu. S postem první kapely večera se kapela pere decentně.

mIZZY: Co jedno pivíčko, ti z nás, co se neflákají, zvládli za necelou třičtvrtěhodinu zvnitřnit hned tři. Čtvrteční koncert holt nebyl z těch, který chcete navštívit s čistou hlavou, ale očekáváte hrození se zaťatou pěstí nad hlavou, čehož jsme se naštěstí i dočkali. Satanužel ne během prvních Theotoxin. Ti jsou jednou z kapel, která se pořádně snaží o to, aby zapadla mezi kvlt bandy (kuk na fotky, obaly a tak), jenže když přijdeš na jejich živák, vůbec to borcům nevěříš. Béčková přeplácanost vizuálu kapely (viz painty, šátky, ohně i zvířecí lebky na promo fotce) se překlápí i do její hudby.

Během prvních skladeb na posluchače lehce dýchl vliv Islandu, ale s přibývajícím časem se čím dál více hrál melo-blackový kýč. Nový zpěvák, který si říká Ragnar (jak originální), sice kapelu docela zvedal svým vokálem - občas mi jeho hlas připomněl Alcametha z Nightbringer atd., ale když pár vteřin poté, co zazněla docela obstojná pasáž, kapela rozjede prakticky coverovačku Naglfar, poměrně rychle, i kvůli zbytečně tichému zvuku, ztrácíte motivaci koncert dále sledovat. Po živém setkání s Theotoxin se tedy pouze potvrzuje dojem, že za vydáním čtyř řadovek během šesti let nestojí přehršel nápadů a hyperaktivita kapely, ale spíše nahrání čehokoliv, co je zrovna napadne. Další pivo to tedy jistí.

Dantez: S odchodem Theotoxin začíná zadní zeď halit černobílý banner Whoredom Rife, tím však výpravná stránka věci bohužel končí, několik málo kostí lze dohledat na pultech předraženého stánku s merchem, lebka se pak také míhá pod pódiem v natažené ruce jednoho z příchozích. Frontman K.R. nenechává nic náhodě, několik minut po úvodní Curse of the Moon skelet přebírá a chvíli zlostně káže. Najatý muzikantský doprovod neotálí a s vervou a vážnou tváří sveřepě sekunduje. Set Whoredom Rife začíná materiálem z poslední desky, kapela postupně sahá do nejzazší minulosti: k nejsilnějším věcem kapely. Během předposlední Beyond the Skies of God se dokonce zhutňuje dosud zbytečně krocený zvuk. Před úplným koncem se už čeká jen na tečku v podobě Gitt til odin, která se pyšní jedněmi z nejmajestátnějších riffů black metalu poslední dekády. Přání se vyplňuje, hrození publika se posouvá do extatičtějších rovin. Kapel, které pokračují v tvorbě poctivého „True Norwegian Black Metalu“ je na scéně stále dost, jen několik se však vyplácí sledovat a dosvědčovat živě. Whoredom Rife mezi danou hrstku rozhodně patří. Set večera slouží jako důkaz.

mIZZY: Je to tak, těch kapel, které drhnou tenhle typ black metalu uvěřitelněji než Whoredom Rife a zbytek trondheimské scény, na kterou jsou WR přímo napojeni, v současnosti moc není. Norové na rozdíl od první kapely nikam nevybočují a vědí přesně, co chtějí hrát. Ryzí black metal, který stojí především na silných, značně melodických riffech s Kjellovým výrazným vokálem. Poctivá práce se koneckonců Whoredom Rife vyplácí, protože od svého prvního koncertu na Prague Death Mass vyrostli jako málokterá z podobných kapel.

A vlastně pokaždé, když jsem se s nimi setkal, jsem měl s jejich koncerty jediný problém, a to byl blbý zvuk. Prakticky vždy došlo k nějakému fuckupu nebo to prostě znělo na hovno. A byť tentokrát to nebyl ani zdaleka takový průser jako třeba na Brutal Assaultu, k ideálu to furt mělo daleko. Hlavně první půlka setu byla strašně potichu a na kytary se bylo třeba docela soustředit. Vlastně ani novější materiál, který Norové hráli, mi nepřišel až tak silný ve srovnání s dřívější tvorbou. I tak ale celkem slušně naplněné Futurum zobalo kapele z ruky a jak mezi skladbami, tak i v jejich průběhu dav opětoval každé frontmanovo zdvižení ruky s paroháčem či zaťatou pěstí.

O precizním odehrání materiálu se netřeba moc bavit, tady je vše v pořádku i díky hostujícím kytaristům. Sice mi přišlo, že Åsli oproti divokým koncertů OTOH nebo procítěných Vemod přistupuje k hraní ve WR docela chladně, ale spolu s kytaristou z Misotheist, který se ke kapele poprvé přidal právě na tomto tour, odvedli dobrou práci. Navíc ve chvíli, kdy se v druhé půlce do setu dostaly i starší skladby, už konečně makal i ten zvuk a během Beyond the Skies of God s

Gitt til Odin banda potvrdila, kde je její největší síla. Škoda, že tentokrát nedošlo i na Thought and Memory, která bývala naživo vždycky nejlepší, ale chápu, že třeba hrát i něco jiného než jen songy z prvního EPčka.

Dantez: Následující Arcikozí kázání na sebe nenechává dlouho čekat. Trojice začíná o něco dříve. Během hučení obligátní ambientní stopy se do přední části pódia derou nejznámější blackmetalová dvojčata – Ritual Butcherer klasicky v kapelní kapuci, Lord Angelslayer nově s trendy přehazovačkou. Již za tónů Heavens Ablaze lze trasovat zvukové nedostatky: kytary jsou málo vytažené, stejně tak syntezátorovým doprovodům musí jít ucho napřed. Nic však nebrání v propuštění uzdy barbarskosti. Permanentní neandrtálské hlaholy ze strany fanoušků rozbíjí pokřik „mrdám finské mamky“. I bez vyššího stupně kapelního běsnění dav bez problémů propadá absurdnímu sataňizmu.

Turné se jede primárně na počest vydání nového materiálu, Archgoat se ale v rámci setlistu poslední desce a EP tolik nevěnují. Hraje se spíše průřezově, nutno podotknout, že všechny volené záseky makají stejně dobře – největším důkazem je trojlístek Messiah of Pigs/Nuns, Cunts and Darkness/Hammer of Satan, kdy mezi lidmi konečně dojde k násilí. Pádně tupé hammer blasty a hoblovací riffy obměňují pomalejší kusy jako Goat and the Moon nebo punková tancovačka Darkness Has Returned. Set završuje vleklá Burial of Creation z poslední desky, během které neznámý hlas z pozadí povinně vzdává hold Satanovi a Luciferovi.

Po necelé hodině dvojčata shazují kytary a rychle mizí v barevném spektru svých coverů. Přídavek se nekoná, místo něj dochází k rychlému sumírování koncertu mezi osazenstvem: přesto, že se většina shoduje na zvukových kiksech a malé míře zběsilosti ze strany kapely, spokojenost převažuje. Dlouhé čekání se tudíž vyplácí, Archgoat do pozice hlavního taháku dorostli, místo před větší kapelou by jim však stále rovněž nadmíru slušelo. Brožura o cestách k Ježíši samovolně nevzplanula, pohnutky k jejímu otevření se ale nedostavují. Asi zatím postačí DIY sticker s heslem „Sataňizmus, The True“, který odvážím jako další suvenýr. Děkuji!

mIZZY: O kvalitě koncertu Archgoat vždycky mnohem více vypovídá to, co se děje pod pódiem než na něm. Věřím tomu, že i kdyby kapela předvedla svůj životní výkon, ale publikum bylo po celý set totálně chcíplé, stejně bych odcházel nasraný. No naštěstí tomu tak tentokrát nebylo! Po totálně lame Rakousku přišel čas na reparát, a myslím, že i samotná kapela může být mnohem spokojenější s tím, co se událo ve Futuru ve srovnání s jinými koncerty.

Okay, nebylo to hned, pár skladeb trvalo, než slečinky s mobilama v prvních řadách vystřídal kotel složenej z total nachcané Můry, pár násilíchtivých Ostraváků a dalších mentálů. A i když to nebyla až taková vražda jako Prague Death Mass nebo gig před Inquisition na Chmelnici, kde se fakt lidi koupali v krvi, bordel jsme udělali docela solidní a můžeme být na sebe docela pyšní. Rozhodně v těch nejnakopnutějších momentech, jako je vypalovačka Darkness Has Returned, proběhla výměna násilné energie mezi kapelou a publikem dostatečně.

Samozřejmě nemládneme ani my, ani Archgoat, takže na ta největší pekla asi už budeme jenom vzpomínat. On je taky rozdíl, když do davu cáká krev Angelslayer, co je najebanej tak, že nezvládne ani v hubě udržet cigáro, a když potom vidíš téměř civilně vystupující kapelu bez kapky krve a alkoholu, která si přijede odehrát to svoje a pak zmizí někam do prdele. To se pak ta retardovaná hudba horko těžko vyvažuje bestialitou a nepomůže, ani když jméno Satana a Lucifera zazní za hodinu 666x.

Pouze pičovat ale nelze. Je pravda, že Arcikoza ten totálně šílenej gig Midnight, kterej proběhl letos ve Vopici, nepřekonala ani náhodou. Několik solidních ran do žeber i do frňáku jsem si ale odnesl, takže je svět stále v pořádku. A jediným ještě vtipnějším momentem večera než mrdání finských mamek bylo setkání se s německým návštěvníkem na hajzlech, kterej si fotil samolepku Sataňizmus a ptal se mě, jestli nevím, co to je za kapelu. Následná noční desekrace jater v Hells rovněž probíhala přesně dle vůle Páně. Hail Satan!