Hradby Samoty jsou festival, na který jsem už v jeho počátcích jezdil velmi rád z více důvodů. Jednak do našich krajin zval hudební projekty, které zde člověk nemá moc šancí vidět a hlavně využil jako místo konání různých hradů a zámků, jež přidaly akcím tu správnou atmosféru. Vše začalo Cimburkem, pokračovalo Holíčí, následovaly Rosice, po nichž se Hradby přesunuly do Veveří a další ročník (který jsem jako první vynechal) se konal opět v Rosicích, kam se po roční pauze vrátil i letos. V Rosicích se mimochodem konal i druhý ročník Divadla Duchů, kde vystoupili například Thou Shell of Death, a jak první rosické Hradby, i tato událost zde byla nadmíru vydařená. Z toho důvodu jsem tedy rád za to, že když už pořadatelé nevyužívají nových míst, rozhodli se usadit právě zde.
Co se lákadel letošního line-upu týče, slyšel jsem z mnoha stran, že se jedná asi o nejslabší ročník posledních let. Je pravda, že velkých jmen jako například Of the Wand and the Moon zde nebylo tolik, nicméně vzhledem k tomu, že ze setů hlavních hvězd jsem v minulosti většinou odcházel, větší prostor pro tuzemské umělce a úbytek folkových projektů s nárůstem noisařin spíše vítám.
Hradby letos zaznamenaly změnu v délce i termínu konání. Poprvé se natáhly na tří dny a také se po delší době posunuly o týden později a nevycházely tedy na červencové státní svátky. Ve stejnou dobu se však konaly festivaly Obscene Extreme a Colours of Ostrava spolu s Masters of Rock, a i když žádný z nich nemíří přímo na stejnou cílovou skupinu, pár potenciálních návštěvníků Hradeb Samoty pravděpodobně spolkly. Dalo se proto čekat, že letošní rok bude, co se návštěvnosti týče, slabší.
A ano, opravdu tomu tak bylo. Minimálně během čtvrtečního večera, kdy jsem na zámek v Rosicích u Brna dorazil i já, se na místě mohlo pohybovat jen něco přes padesát návštěvníků. Ti se slézali jako švábi na pivo, na které, jak už tomu bývá na Hradbách trochu zvykem, si museli chvíli počkat. Než začal pořádně fungovat výčep, trochu to trvalo. Navíc letos místo Dalešického piva byly naraženy Svijany, a to za 40 korun, což trochu zklamalo. Světlá 11 člověka na druhý den docela proháněla, ale tmavá 13 se celkem dala pít. Kromě piva to ve čtvrtek trvalo i hudební produkci, která také tradičně nabrala několikahodinové zpoždění, někteří vystupující odpadli nebo byli přesunuti na jiný den a přesto, že se hrálo v pátek pouze na hlavní stage v Divadle, chvíli mi trvalo, než jsem se v tom, co se děje, zorientoval.
Asi jako první tedy hráli G# + The Bassenger. Basové duo tvořící dronové plochy prokládané vazbami, ne příliš zajímavé, zvlášť když přihlédneme k faktu, že šestistrunný nástroj byl použit naprosto zbytečně. Druhé Drén posloucháme pouze během pentagramového uctívání Jacka Danielse od stanu a první projekt, kterému opravdu pořádně věnuji pozornost, byl 900piesek. Ten se pro mě stal jasným vítězem čtvrtečního večera, a to i přes skutečnost, že všechna další vystoupení, která jsem v daný den viděl, byla perfektní. 900piesek na nás vytasil noise… Jenže takový noise, co jsem už dlouhou dobu neslyšel. Nevím, jak dlouho musím pátrat v paměti, abych si vzpomenul na set podobných kvalit. Možná koncert Keiji Haina se Sephenem O'Malleym na Avant-art festivalu v Polsku před dvěma lety. Velmi agresivní a zajímavě strukturované hlučení bylo jednou z nejlepších věcí celého festivalu, na čemž jsme se shodli i s dalšími kolegy.
Následující Magadan to po tomhle už neměli lehké, byť s jejich power electronics rozpoutali také slušné peklo. Přemek za hromadou efektů s Magdou za mikrofonem do nás sázeli tepající rytmy se zefektovaným vokálem i noisové kvílení. Spolu s provokativní projekcí na zdi byla výsledná kombinace více než v pořádku.
Překvapení dne (a dost možná i festivalu) nastalo však v okamžik, kdy se na pódiu objevil pražský známý Kilián Kešner se svým kolegou Pavlem (původně měli vystoupit jako trio Tomáš + Kešner + Škop, ale zaregistroval jsem pouze tyto dva, nicméně vzhledem k pokročilé hodině a společenské unavenosti nepopírám, že jsem někoho přehlédl). Pavel pouštěl z notebooku s efekty různá techna a Kilián jej doplňoval hrou na kytaru. Výsledkem byla živelná diskotéka prokládaná dronovými riffy aj., na kterou jsme v pár přeživších pařili jako dementi. Závěr setu se překlenul do ambientnější, táhlé polohy, během které tím, že se blížila čtvrtá hodina ranní, odcházím spát. Na závěr dne opět skvělé.
Pátek 15.7.2016
V pátek ráno a odpoledne, jelikož hudební program začínal až kolem šesté hodiny večerní, bylo hodně času na objevování skrytých zákoutí zámku a různých instalací. Oproti třetímu ročníku, který se zde též konal, již nedošlo k otevření protiatomového krytu, v němž se konala většina extrémnějších vystoupení a byla zde i většina výstav. Místo něj však na zámku byly otevřeny nové sklepní prostory, které funkci krytu převzaly. Byly zde vizuální LSD instalace od Lesmïr, několik obrazů a také zde hráli Lazy Bastards SS i po skončení programu až do ranních hodin. Jo, a abych nezapomněl, podzemní prostory také fungovaly jako kino, kde se promítaly různé dokonale mrdlé snímky. Jít s pivem na G.G. Allin & The Murder Junkies místo snídaně byl vyloženě geniální nápad! Kromě Podzemí zkrášlila ale skupina jedinců i venkovní prostory po pravé straně zámku, kde ověsili dřevěné stříšky atd. různě barevnými látkami/pavučinami/obrazy, vyzvali pár individuí k poněkud volnějším performancím nebo přednášení básní a vznikla zde Sen stage. Zde jsem koneckonců po jídle, hraní Cards Against Humanity, lehkém alkoholismu a vyzvednutí svého dozoru na nádraží páteční hudební program odstartoval.
Na scénu přišel Samčo, brat dážďoviek – ujo, ktorý hrá aj v Pentagramčeku. Bosky, v duhových legínách, sám s kytarou a spustil svoje pecky. Vesměs srandovní písničky s geniálními texty a otřesným zpěvem. Došlo i na pár coverů od Pentragramčeku nebo Miro Žbirky – Biely fet, darujem ti biely fet. Rozhodně nejvtipnější záležitost festivalu, nicméně půlhodina stačila.
Na hlavní stage tou dobou hrál Teorema, což ale raději vynechávám a přesouvám se do Podzemí na jednu z hlukových kolaborací večera – Hlukharsh + Noitt. Jak už název vypovídá, jednalo se spíše o harshnoisovou záležitost, ovšem mnohovrstevnatou, se stroboskopově blikající projekcí a solidně nahlas, která vždy příjemně propláchne.
Po chvíli však k přesunu do Divadla přeci jen došlo. Nachystal se zde totiž jeden z nejdůležitějších interpretů letošního roku, kterého by byla škoda minout. Gwenn Trémorin aka Flint Glass, jenž nejdříve rozjel dark ambient s poněkud kýčovitě hororovou projekcí. Míchaly se zde snímky jako Nosferatu, Kladivo na čarodejnice, Faust 
a další, což kdyby pokračovalo po celou dobu, asi by zuby skřípaly. Naštěstí se rychle zlomil v rytmický industrial v lehce tanečním tempu, kterému ambientní podmaz jen lehce dodával atmosféru, i ta projekce až na některé repetitivní části začala bavit. Pouze se projevil opět neduh některých umělců, kteří neví, kdy mají přestat a set zbytečně prodlužují. S proměnou projekce do industriálních záběrů ztratil Flint Glass na síle a vše působilo poněkud natahovaně.
S úprkem přišlo ale další probrání v již obvyklé show Hlukové Sekce. Sám už nevím, z kolika lidí se tentokrát skládala. Já napočítal šest jedinců, ale údajně měli být přítomni následující blázni: Paregorik + rbnx + 900piesek + NoiseMortanna + DRÉN + hLukáš + Hlukár + Garasu. Většina z nich si hrála s efekty a synťáky. Byli zde ale samozřejmě i tací, kteří použili kusy plechů a další srandy. Potlesk, všichni až překvapivě chtějí přídavek, ano, tyhle věci žeru a na akcích jako Hradby Samoty je vždy uvítám.
S Empusae, projektem Trémorinova kolegy Nicolase Van Meirhaeghe, ke kterému se přidala i jedna slečna, přichází opět zklidnění. Empusae volí až podezřele moc podobný přístup ke koncertování jako Flint Glass. Ambientní start, tentokrát ještě více natahovaný, místo temnoty však spíše étericky přírodní, sedící k zelené projekci. Po čtvrt a něco hodině ovšem i set Empusae začal nabírat na živelnosti a přešel v několik vygradovaných tanečních pasáží. K závěru se v projekci dokonce objevilo asi největší zlo, co jsem kdy viděl – převrácený les. Kašlete na obracení kostelů a křížů, stromy by měly být inverted! Na konec i docela silné, žel opět zbytečně dlouhé.
Na Trepaneringsritualen jsem letos už jednou byl, když předskakoval Bölzer s Deströyer 666 v Praze, kde však moc silný dojem, především kvůli nevhodnému nazvučení, nezanechal. Těšil jsem se tedy, že na Hradbách Samoty si napraví reputaci, což se nakonec opravdu podařilo. Jeho samply, byť jsou jednoduché, se správnou hlasitostí dobře tepaly a i vokál, který měl nastavené pořádné echo, pomohl svíčkám a projekci plné satanistických symbolů s lebkami přidat na atmosféře. Tímto se vlastně dostávám k faktu, že (například po špatné zkušenosti z Veveří) byl letos po celou dobu festivalu opravdu dobrý zvuk. Přemkovi s Magdou, kteří letos odvedli fakt dobrou práci, patří tedy dík. Thomas po sejmutí krvavého šátku z hlavy s hudbou Trepaneringsritualen přitvrdil a dokonce se zde rozjel i menší kotel, jen znovu ta délka, ach jo.
Vzhledem k tomu, že se páteční večer obešel výjimečně bez výraznějších komplikací a vše se stíhalo, jak mělo, dal jsem šanci i Teapot, který se na závěr pátečního programu přesunul ze čtvrtku. Ten ale svými hluky a různě deformovanou elektronikou moc nepřekvapil, spíše naopak odpuzoval vyloženě ohavnou projekcí, kde se prolínalo několik dílů seriálu Přátelé naráz. Na skok se tedy ještě otočím na Lazy Bastards soundsystemu, kteří jedou šíleně přebasovaná tekna. Chvíli tedy ještě trsáme, ale s bolestí uší raději volím přesun do stanu v rozumnou hodinu.
Sobotní den se vyvíjel podobně jako ten páteční. Program začínal opět po šesté hodině, tedy až s výjimkou básníků, kterým jsme se úmyslně vyhnuli, byl čas na flákání se v Rosicích a konzumaci pokrmů s fermentovanými nápoji. Když se v podvečer vracím na zámek, zjišťuji, že opět došlo k jistým komplikacím a změnám v programu. Vystoupení Einleitungszeit a C.O.Caspar se nekonalo, čímž se James Welburn přesunul z plánovaného Podzemí na hlavní stage, což pouze vítám, a také došlo k časovým přesunům, které jsem naštěstí zaznamenal včas.
Hned po Holotrop totiž v Divadle vystoupili Tzolk’in, kteří pro mě byli hlavním jménem festivalu. Projekt, ve kterém spojují své síly Gwenn Trémorin s Nicolasem Van Meirhaeghe, tedy Flint Glass a Empusae, kteří hráli na festivalu v předchozí den. Ze strany pořadatelů velice dobrý tah. Pozvete dva lidi a zahrají vám tři různé projekty :) Oproti jejich sólovkám je Tzolk’in ale, i zaměřením na mayskou mytologii a symboliku, o něco vyhypovanější a zároveň i hudebně živelnější, což se hezky promítlo i v živém hraní. Na zdi zářící jednoduchá projekce s logem a z beden znějící tribal industrial s jemnými ambient/noise prvky. Gwenn celou dobu za laptopem s efekty, Nicolas hrál na akustické nástroje, a to především na perkuse s občasným použitím jakési flétny a dalších podivných instrumentů. Pánové do lidí sázeli jednu pecku za druhou, došlo i na mé oblíbené album Tonatiuh, a rozpoutají suverénně největší tancovačku celého prodlouženého víkendu. Hodně dobrá diskotéka, byť opět natolik dlouhá, že jsem během ní stihl zcela vystřízlivět, což mi ale v daný moment vůbec nevadilo, stejně jako výpadek projekce.
Po skvělé pařbě se pokračovalo seriózním výplachem od Jamese Welburna. Ten sám, pouze s hromadou krabiček a baskytarou, předvedl hodně solidní noise/drone set. Do svého čistokrevného hlučení zapojil na chvíli i rytmické beaty, které set před závěrečnou krutou vichřicí příjemně oživily.
Z Human Larvae, byť jeho noise/ambient, do něhož vykřikoval podobně jako Trepaneringsritualen různá hesla, nezněl špatně, ale především naprosto nedýchatelným vzduchem po chvíli odcházím ven. Z mraků již lehce pršelo a padající kapky hezky rozmihotaly šachovnicovou projekci, která se opírala o zeď zámku. Prakticky vzato velmi jednoduchá světelná instalace, jež však díky obloukovým klenbám na nádvoří působila velmi okouzlujícím dojmem. Během toho, co jsem se motal venku, naštěstí potkávám Yarrdeshe, který mi říká, že za pět minut začíná ve sklepě. V danou chvíli samozřejmě chytám všechny kolegy a jdeme dolů, protože minule, když hrál set s Cataractem, byl nejlepší z celých Hradeb. Tentokrát vystoupil sám, ale přesně dle očekávání byl opět nejlepší! Před sebou bílou ISIS-antifa-kalashnikov vlajku vlastní výroby, kolem hlavy obvázaný Shemagh a rozjel naprosto nekompromisní Jihad breakcore. Jako intra nasamplované songy á la Salil Sawarim, do toho šíleně schizofrenní rychty a grindový vokál. Úplně nový set, který jsem od něj ještě neslyšel, ale výborný.
Žel kvůli všem přesunům to zrovna vycházelo tak, že se konec Yarrdeshe kryl se začátkem Do Shaska!, které bylo samozřejmě také třeba vidět. O půlnoci tedy dochází k přesunu na hlavní stage, abychom viděli od obou interpretů alespoň půl hodiny. V tu chvíli Do Shaska! již hrají. Nevím, jak dlouho, ale přišel jsem během dobře rozjetého momentu, od kterého set už jen pouze gradoval. Bez váhání říkám, že toto byl jejich nejvíce techno koncert, na kterém jsem doposud byl, jenž měl zároveň asi nejlepší zvuk z celého festivalu. Na pódiu opět ve čtyřech – komp, fagot, něco fagotu podobného a vokál. Zvuku vévodila primárně rytmika samplů, zbytek byl spíše eufonicky prolínán, různě echován a pouštěn do repetic až do agresivního závěru, plného hluku a řevu.
Do Shaska! měli původně letošní ročník uzavírat, jenže kvůli dříve zmíněným přesunům v harmonogramu naštěstí patřil závěr festivalu kapele, která zde měla být napsaná hned od začátku. Ano, Phurpě! Ta měla původně hrát hodinový set po desáté, což samozřejmě nemohlo moc dobře fungovat. Jednak přijít na Phurpu a dát si pak něco jiného je celkem divné (vyzkoušeno na Brutal Assaultu) a hlavně oblibou jejich členů hrát tříhodinové koncerty byla představa jen jedné hodiny trochu skeptická. Nakonec vše dopadlo tak, jak mělo, a asi po hodinovém zvučení si od půl druhé ráno dávám opáčko toho, co jsem zažil loni na Funkenflugu. Stejně jako drtivá většina sálu usedám (později i zalehám) na zem přímo před reprák, zavírám oči a nechávám se odnášet rituálním vokálním dronem tohoto tria. U Phurpy platí, že čím větší hlasitost, tím větší zážitek, a z těch čtyř koncertů, které jsem za poslední dva roky viděl, byl tenhle fakt nejhlasitější. Sice ukrutnou únavou nastřádanou za celý víkend jsem na několik minut usnul, ale jinak mě hrdelní zpěvy s kvílením trubek zvládly rozvibrovat natolik, že když si Ruští pánové zrovna dali na chvíli pauzu, vyloženě mě absence třesu těla vyvedla z míry. Spolu se zvukem cválajících koní připomínajícím klepáním na buben, hrou na flétny a dalším mručením pokračujeme až do čtyř ráno, kdy po dvou a půl hodinách Phurpa utichá a já se spolu s posledními zbytky přeživších opět odebírám do stanu ke spánku.
Myšlenku přechodu na Lazy Bastards zamítám jako kacířství bez ohledu na nelidskou únavu, pouze si před zalehnutím říkám, jak skvěle mě opět Phurpa, byť jsem na ní byl již počtvrté, dovedla vytáhnout z reality. Tečka za festivalem, jak má být.
Další ročník Hradeb Samoty byl tímto u konce a já stejně jako v neděli i dnes mohu s čistým svědomím říct, že se jednalo o nejlepší ročník, na kterém jsem byl, jenž překonal i první Rosice v roce 2012. Zatím se mi nikdy nestalo, aby mě tak moc bavilo tolik interpretů. Zvuk byl tentokrát též na výtečné úrovni a atmosféra Rosicekého zámku, i veškerými světelnými instalacemi a loučemi, je kouzelná. Jestli jsem po Veveří říkal, že tento festival lehce ztrácí sílu, letošní ročník mě přesvědčil o naprostém opaku. Pokud menší návštěvnost neodradí pořadatele a mně nebude v návštěvě nic důležitého bránit, pojedu příští rok určitě znova. Zatím nejlepší hudební akce letošního roku, za kterou Waldemarovi a celé crew kolem Hradeb Samoty patří obrovský dík!
Fotky © Dufaq, Xichty.cz
Vložit komentář