K smíchovské „továrně na umělce“ MeetFactory dorážím chvíli po osmé, potkávám Gortha, a protože se zatím nic neděje, stíhám ještě lahváče a potlach. Chvíli před půl devátou se z útrob prostoru začínají linout nelibé zvuky, tak je jdeme poslechnout a omrknout.

Na pódiu bubák ze Švédska, který si říká TREPANERINGSRITUALEN, co prý hraje „götisk dödsindustri“. Bubák neříkám jen tak, protože na podiu se potácí individuum s (jakože)zakrváceným pytlem přes hlavu a oprátkou na krku (podobnost s Attilou čistě náhodná?) a do rytmického, industriálně-noiseového podkladu na nás skrze zefektovaný mikrofon skřehotá a řve různá zla, ohavnosti a okvltnosti (předpokládám). Ze začátku to zní trochu rozpačitě, dominují střední a hlubší frekvence, pulzy až beaty, ty vlastně dominují po většinu setu. Pak se přidávají i kovověji znějící a hlukovější prvky, ty mi ale přijdou až moc upozaděné, což je škoda. Nevím, k čemu to přirovnat, podobnou hudbu moc neznám, možná vzdáleně k Navicon Torture Technologies, ale tam někde končím. Bubák si po chvíli strhává pytel a oprátku z hlavy, bez ní vypadá jako řádně nasraný Rumcajs, popř. bezdomovec křížený s(e) (Robem) zombie. Pořád nějak čekám, že to přejde do nějaké trochu agresivnější, temnější či prostě nepříjemnější polohy, ale zlo zůstalo někde na půl cesty a poslední skladba je už spíš nuda. Ale ne, nebylo to špatné, zhruba prostřední část setu mě docela bavila, jen mě to prostě kdovíjak nevzalo.

Nevadí, přišel jsem totiž hlavně na CIRCLE. Já, Gorth a možná tak ještě 15-20 dalších (?), pár lidí v průběhu odešlo, nebo k podiu spíš ani nedošlo. Na něj leze parta podivínů v těch nejnevkusnějších hadrech, připomínajících zlatou éru heavy/glam metalu – ano, ty nejupnutějších elastické kalhoty v odstínech modré, stříbrné i fialové, v nevkusu vede jeden z kytaristů, který je doplňuje chlupatými návleky a trikem s nápisem: „Damn I'm Good!“. A samozřejmě stahováky. Všude. Paráda. Začíná se nějakým epicky metalovým nápěvem a pokračuje se více méně heavymetalově. Po bubákovi s „dödsindustrialem“ nemohl být kontrast větší. Skvěle bizarní. Hned z počátku mě příjemně překvapuje jistota zpěvu a přednesu klávesáka Miky Rättö. Ano, ten jejich heavy metal/glam/hard rock mě kupodivu celkem baví. Důvody? Je odlehčený a zároveň nakopnutý starým punk rockem a není „eunušsky“ uječený. Sóla tu jsou, nehraje se ale zbytečné „guitar hero“. Na čem si však Circle vyloženě ujíždějí, jsou naprosto záměrně přehnané metalové pózy, které dotahují ad absurdum a prostě se u toho evidentně dobře baví a já, s mírným pocitem „guilty pleasure“, taky. Ne, vlastně se za to ani moc nestydím, prostě sranda, zábava, nehloubat, neřešit.

Jejich produkci podporuje už od prvních tónů dobrý zvuk, zejména jsem už dlouho neslyšel tak skvěle a přirozeně nazvučené bicí! Klávesy mírně zanikají, ale i to mi vyhovuje, protože retro-rejstříky, které Rättö používá, jsou dobré maximalně jako podkres a umím si představit, že by mě v jiném hudebním kontextu vyloženě iritovaly, i když sem to docela sedí. Jen ta basa, zase málo, co ti zvukaři proti basákům mají? Polovinu skladeb jsem neznal, ale bavily mě vlastně všechny. Až kolem půlky setu poznávám Saturnus Reality – celkem rychlá, krátká, spíše extrémně metalová věc, s vtipně se překřikujícími vokály. Zazněla i hitovka Vaellus, pro Circle celkem charakteristická skladba. Našláplý metal/hard rock se co chvíli naprosto nenásilně mění na rock psychedelický. Riff i rytmus se zacyklí (nebo „zacirclí“?), začne hypnotizovat, kytary sice drobně sólují, ale spíše vzdušně, vzletně, psychedelicky než metalově, skladba graduje a vrací se zpátky k našláplému heavíku. Jedna věc mi připomínala průběh Rautatie, ale spíš jen strukturou. Začne se heavy metalem, který se v zápětí zvrhne do hlukové bouře a začne se rozpadat, muzikanti působí dezorientovaně, bloudí po podiu, každý jakoby ve vlastním světě, plazí se po kolenou a brnkají… více méně nesmysly. Rättö spílá „nefunkčním“ klávesám, svým kolegům, obecenstvu (vše samozřejmě ve finštině, nerozumím ani slovo, ale tak nějak to na mě působí). Ten člověk má vskutku herecké nadání. Z chaosu nakonec vykrystalizuje hypnotický psych/krautrock se skvěle šlapající rytmikou a končí se opět metalem. Tento průběh se v různých obměnách opakuje. Do toho neustále opičárny, pózy a grimasy všech zúčastněných, vystoupení skvěle odsypá a občas se musím smát i nahlas. Divadlo vrcholí ve chvíli, kdy se Rättö, plazící se mezi spoluhráči po zemi, usidluje mezi nohama baskytaristy Lehtisala, kde nějakou dobu dělá kliky a pak se doplazí zpátky ke klávesám a dohraje a dozpívá skladbu, jakoby se nic zvláštního nedělo. Kdo neviděl, nepochopí (a možná ani ten, kdo viděl :)). Ke konci se dostává i na jakési blackmetalové bzučení, do kterého Lehtisalo pronáší nějaké, jistě strašlivé, proroctví. Na konci se všichni, za hypno-monotónních úderů bicích a drhnutí jediného akordu skládají do pózy připomínající pyramidu a chvíli uctívají zvuk. Tahle chvíle vlastně mohla být i delší. Celkově to mohlo být i trošku víc psych/krautrockové, třeba v duchu desky Infektio (asi nejlepší věc, co jsem od nich zatím slyšel). Mohl bych i srovnávat a říci, že třeba The Cosmic Dead nebo Electric Orange byli naživo lepší psych/krautrock. Faust, nebo v rámci trochu jiné hudby a.P.A.t.T. či Sebkha-Chott zase ujetější. Circle ale klady zmíněných velmi dobře kombinují, přidávají navrch kus typické finské podivnosti a svým způsobem jsou vlastně originální. Jo. Zhruba takhle nějak jsem si ten koncert představoval a jsem spokojen. Skvělé.

OLD MAN GLOOM to teď budou mít těžké, říkám asi. OMG (super zkratka) jsou „superstar“ kapela, složená ze členů Isis, Converge, Cave In a Zozobra. Já, i když první dvě zmíněné kapely můžu, vlastně nejsem nějakým velkým fanouškem ani jedné z nich. No, od Isis mě bavil víc vlastně jen Panopticon, a to už je taky nějaká doba. Jejich poslední dvě alba mi až na některá místa přišla převážně nudná. Old Man Gloom jsou mi vlastně o něco bližší, mají nakročeno spíš k tomu hrubšímu sludge metalu (ne k tomu úplně nejhrubšímu, na to jsou tu jiní) a hardcore, než k post-metal/rocku. Mají přece jen blíž k té drsnější tváři Neurosis v 90. letech, a také (a to asi nejvíc) ke Knut, které mám hodně rád (i když oproti nim jsou OMG pořád rovnější). Prostě, jestli (pro mě) na posledních dvou albech bohyně Isis až moc česala patky, tak OMG mají tu kštici správně špinavou a rozcuchanou, což mi vyhovuje. Prostor před podiem je o poznání zahuštěnější, „hvězdy“ nastupují a začínají tam, kde Circle skončili, kytarovou… no, stěnou přímo ne, spíš takovou zídkou a celkem symbolicky nám na úvod dávají Gift z dnes již 10 let staré desky Christmas. Zpívají a řvou oba kytaristé – Aaron Turner a Nate Newton, i baskytarista Caleb Scofield. Někdy dohromady, jindy na střídačku. Na nějaké frontmanství se tady nehraje. Zvuk je výborný, kompaktní, dokonce i basa už vylezla a správně drnčí, kapela sehraná a přesvědčivá na 100%, stejné je i nasazení všech členů. I díky těmhle faktorům mě vystoupení baví až překvapivě hodně, zvláště některé skladby a pasáže. Rychlejší, kratší, hardcorovější skladby jako Branch Breaker, Skullstorm se střídají s těmi zatěžkanějšími, sludgemetalovými špínami (Common Species, Regain/Rejoin), zaznívají i „hitovější“ věci jako To Carry the Flame a Sleeping with Snakes. Pauzy mezi skladbami prakticky absentují, a když už na ně dojde, jsou vyplněny vazbením a samplovaným ambient/noise podkladem. Hrálo se, myslím, ze všech desek tak po 3-4 kusech, došlo i na zkrácenou verzi Zozobra, což je jinak 27 minutová skladba. Z několika kusů se na mě sice lehce vkrádal pocit, že jsou to spíše takové nedokončené skicy, které se muzikantům nehodily do jejich domovských kapel, ale těchto míst bylo minimum. Zazněla, řekl bych, i nějaká nová věc, která mi asi nejvíce připomněla výše zmiňované Knut. Končilo se, tuším, s Bells Dark Above Our Heads se spoustou vazbení a hluku, ve kterém se pokračovalo i v přídavku, v němž si oba kytaristé zahráli na bicí a vůbec… no prostě se kluci vyblbli a dělali kravál no :). Jo a z Turnera je teď „mánička“. Zajímavější byla ale ta jeho průhledná kytara, to jsem asi ještě neviděl.

Celkově hodně dobrý koncert, až na detaily dost povedený i po stránce zvukové. OMG i mírně předčili moje očekávání, přesto si budu tenhle koncert pamatovat hlavně kvůli tomu, co předvedli Circle. Trepaneringsritualen nenadchl, ale ani neurazil. Škoda nižší návštěvnosti, narváno zrovna nebylo, tenhle koncert by si zasloužil víc, než těch cca 100 (?) hlav.