S Devinem mám tak trochu problém. Nikdy totiž nedokázal upoutat mojí pozornost na delší chvíli, i když jeho tvorba byla vždycky na vysoký úrovni. Takoví Strapping Young Lad pro mě byli vždycky zvláštní úkaz, ale ne hudební náplní, spíš tou vlastností, že každou desku jsem po prvotním velkým nadšení odhodil pryč. Čím to? Sám dodnes netuším. SYL nenudili, ale nikdy jsem neměl nutkání pustit si jejich fošny zas a zas, ani natlakovanou City. Tím pádem jsem se sólový tvorbě pana Townsenda vyhýbal. (Tu a tam jsem občas něco zaslechl, ale nechalo mě to v klidu.) Stejně tak jako z vystoupení z BA, který jsem prokaučoval u piva. Zvědavost je ale velice silný lidský nešvar, takže k obstarání novinky Deconstruction jsem se dlouho přemlouvat nemusel. A udělal jsem dobře!

Hned od začátku na mě tahle fošna působí úplně jinak než jakákoli jiná deska a je jedno od koho. Mám pocit, jako bych stál před nějakým majestátním operním dómem ve slušivém černém obleku, dokuřoval cigárko, abych poté vstoupil a usedl do pohodlného sedadla před stejně majestátní oponou, která se co nevidět roztáhne a začne…opera. Značně rozmanitá, šílená a mírně utržená z řetězu. Úplně jiná, než které známe.

Opona se roztahuje a na jeviště přichází sám principál Devin, aby nás skladbou Praise the Lowered do svého představení uvedl, do své vize moderní opery. Lehký, skoro až ambientní začátek, jemný, konejšivý hlas, který posléze ukazuje svoji sílu. Z lehkosti úvod graduje do ostré polohy, kde se nám představuje zbytek hudebního tělesa ve své plné síle. To už ale na prkna jeviště přichází jeden z mnoha hostů této záležitosti, Mikael Åkerfeldt, aby ve Stand ukázal svoji hrubost. Jednotlivé hudební motivy se vzájemně prolínají a dokonale doplňují, zde je Devinův skladatelský cit a um zcela dokonalý, což dokazuje v celé délce alba. A toto jasně dokazuje Juular. Alegoricky, zcela vtipně pojatý začátek, který opět graduje až do blackmetalových sfér, dělaných jako pro Ihsahna. Nečekejte kytarový žiletky, svojí atmosférou a nasypaností krapet připomene Norsko. Tleskám! Jsem u vytržení a to nejsem ani v půlce představení. Největší radost ale mám z toho, jak je to celý hezky uhozený. To dokazuje rytmicky nacpaná a riffově naložená Planet of the Apes…a pak přijde popovej refrén, totálně slaďounkej, přitom vůbec nijak debilní. Vzápětí se stejně motiv zopákne a zas ty riffy lítaj a pěkně koušou. Tommy Rogers (BTBAM) si trochu mňoukne, ale taky zařve. Jeho hlas dodává skladbě zvláštní nádech a dotváří jedinečnou atmosféru. Jednoznačně jedno z nejlepších míst na celý desce. Nevím, jak si principál Devin vybíral své hosty, jestli díky přátelství nebo dle citu, kdo se mu nejlíp bude hodit k dílu, ale výběr je vážně dokonalej a především v tom vidím hlavní sílu alba. Hosté spolu s Townsendem tu rozmanitost a barvitost silně spoluvytvářejí. Nemusíte poslouchat jednoho zpěváka ve svých několika (vskutku parádních) polohách, ale máte v uších širokou paletu zpěvu, čehož Devin krásně využil a jako malíř štětcem z palety nabíral barvičky a své dílko dotvářel. Stejně tak se vyřádil na hudební složce, která po prvním poslechu evokuje spíš vaření pejska kočičky, ale chyba lávky. Songwriting je silný, struktura skladeb spletitá, kde se prolíná také spousta nástrojů a symfonických prvků, navíc často v doprovodu sborových vokálů. Jak už jsem řekl, vokální souhra hlavního principála spolu s hosty je pro tohle dokonale promyšlený, místy atmosférou nahuštěný dílko stěžejní. Skvěle to dokazuje flák Sumeria, kde si vokály vystřihli hned dva hosté, Joe Duplantier a Paul Masvidal. Prvně jmenovaný dodává songu značnou hrubost, která mi připomněla Nergala z Behemoth. Masvidal předvádí zase své cynicovské polohy, které trochu ukolébají ke spánku a klidu, na něž pak Devin navazuje v šestnáctiminutovce The Mighty Masturbator. Ze začátku opravdu předvádí vokální orgie, epické a monumentální, aby se vše pak kapku zvrtlo ve slušný vtip a elektronickou úchylnost plnou ruchů. Máme tu chvilkový disko a já si říkám, jestli ten člověk něco nebere, protože míra ujetosti ale i zábavnosti roste a roste…na tohle člověk musí bejt trochu magor. Už slyším lidi remcat, že tohle je málo metal, ale no a co, vždyť to ukrutně baví. Nečekejte žádnou nadčasovost, to by byla blbost, ale je cítit, že se Devin při skládání a tvorbě tohohle kotouče ukrutně bavil. Asi má rád operu a muzikály, protože tyhle dvě věci jsou v tom všem nasáklý jak voda v houbě. Vtipně úchylnej nadhled! Ale to už jsem skoro na konci, v songu Deconstruction, kde si zahrál samotnej pan Thordendal a zapěl Oderus Urungus (GWAR). Musím se přiznat, že Fredrika jsem absolutně nepoznal. Nicméně skladba je nasypána mocně. Jo, ve všech flácích, který nabouchal Dirk Verbeuren, jsou bicí super. Tenhle člověk ukazuje, že rytmiku má těžce v krvi, jeho party je radost poslouchat. Poslední Poltergeist uzavírá celý tohle představení opět nasypanou náloží a Devinovým štěkotem. Konec. Všichni aktéři se uklánějí a za bouřlivého potlesku mizí za zatahující se oponou.

Od Deconstruction jsem absolutně nic nečekal, vůbec nic. Nicméně dostal jsem převelice chutnou, zábavnou desku, u které jsem se skvěle pobavil. A bavit se budu dál. Jednotlivé pasáže vám uvíznou v hlavě, budete si je broukat a zpívat. Tuhle desku, právě kvůli její zábavnosti, budete chtít točit dokola, takže do budoucna nemám ani o její trvanlivost strach, jelikož mě pokaždé zaujme něco jinýho a stále je co hledat, přitom se nejedná o nijak extra těžce progresivní pidli-dílo. Ingredience jsou jednoduchý, ale jako celek to spolu všechno krásně kooperuje. Výběr hostů je super, dodali desce ještě větší šťávu a říz. A popravdě, přemýšlel jsem i o maximálním hodnocení, ale něco málo si nechám pro příště. Třeba mě v budoucnu Devin překvapí a zaujme ještě víc. Uvidíme. Nemám, co bych vytkl.

Nezmar, pošuk, chameleón… ať už hledám jakékoliv přízvisko pro Devina Townsenda, jedno se mu musí nechat. Je pořád svůj a o krok napřed. Není mu cizí jakýkoli styl a pokud má potřebu, tak ve čtyři ráno po sepsání dalšího bloku svých hudebních pochodů výtvor ucelí a vytvoří si pro něj rovnou nový projekt.

Devin Townsend Project vznikl oficiálně pro trojlístek desek, který odstartovala deska Addicted v roce 2009. Album samotné ukázalo uvolněnější polohu Devina, hlavně tu poněkud taneční. Na Devina jsou tam víc než dřív jednoduché, chytlavé až popové věci. Hlavní devizou Addicted byl způsob, jakým Devin pracoval s hostem. Neomezil se pouze pro jednu skladbu a nechal líbivý hlásek Anneke provázet celou deskou a ta působila jako příjemné osvěžení tam, kde už Devin hlasem třeba ztrácel nebo by nudil.

Deconstruction má sice od Addicted dvouletou pauzu, ale plynule navazuje na smysl předchozí desky, který DT právě u Addicted začal a dál rozšiřuje. Samotný Devin ohledně nové desky rozvířil vody už v době jejího vzniku, po magickém a bouří okořeněném vystoupení na Brutal Assaultu 2010 se na doporučení vrací do Česka. A rovnou až do Rudolfina, kde spolu s českými mistry sboru a smyčců tvoří na své poměry ojedinělý koncept. (Není to poprvé, co se české smyčce objevují na metalové půdě, vzpomeňme třeba na hitovku z desky Death Cult Armageddon od norských Dimmu Borgir nebo řecké Septic Flesh.) Ke smyčcům si Devin přibaluje i sbory....

...a s hrubým základem se vrací zpět do Kanady k rozesílání pozvánek.

Jak už bylo řečeno, Devin pokračuje v konceptu hostů, tudíž Deconstruction je celé propletené zvučnými jmény, defakto se objeví v každé skladbě. Bubenickou stoličku obsadila dvě jména, pro mě zatím neznámý Ryan Van Poederooyen a Dirk Verbeuren, který je teď doma u Soilwork. První navazuje na druhého, střídají se, a předvedený styl obou podporuje režii hlavního principála. Spletité hosty víc než dobře popsal Gianni, tady lze jen konstatovat, že každý part a vlastně i daná skladba je šitá na míru každému účastníkovi. Z prvního poslechu může vyniknout Ihsahn ve skladbě Juular. Rychlá a úderná v jeho stylu, který předvádí ve své domovině. Následně osloví svým specifickým hlasem Paul Masvidal, který připraví emotivní finále pro skladbu Sumeria. Rozpoznání jednotlivých učinkujících záleží na dané hudební orientaci posluchače a jeho sympatiích k nim.

Tím výčet hostí samozřejmě nekončí a pokud posluchač na ostatní umělce na první poslechy nepřijde, není to jeho vinou. Žánrově se učinkující hodně míjejí, ale výsledek je přesto hodně konzistentní a nenucený. Dopracovat se k jednotlivým výsledkům, chce více poslechů. Až tak po pátém si hudba sedne a posluchač začne rozeznávat. Devin měl vždy um na to stlačit vše možné do jednoho celku, lidové označení kočičkovsko-pejskovský dort je na místě, jenže ono to celé vážně funguje. Chce to hlavně hodně důvtipu a samozřejmě fantazie. Devin věděl přesně, koho chce na danou skladbu získat. Pokud se posluchač začne orientovat v hudbě, začne vnímat i jednotlivé výkony pěvců a to byl asi hlavní záměr Devina, připoutat posluchače k opětovnému poslechu; ostatně nic jiného mu stejně nezbývá, na jeden poslech to nedá nikdo. Každý z hostů má připravenou skladbu blízkou mu emočně, náladově a vlastně i kompozičně. Vše je následně seskládáno do jednoho koncepčního celku, který drží a nejde proti sobě.

Hudebně Devin Townsend nepředvádí vůbec nic nového, všechny riffy, emoce, nálady jsme u něho slyšeli už dřív. Mistrně je však dokáže znovu a jinak líbivě podat, ku prospěchu mu v tom samozřejmě hraje účast našich mistrů. Jak sbory, tak orchestr jsou geniálně vsunuty na kteroukoli pasáž skladby. Zprvu překvapí, pak na ně čekáte a pak je vyžadujete. Vtip je opět v tom, jak si s tím Devin pohrál. Totiž, celé to učinkování nepostřádá důstojnost, ale zároveň a hlavně smysl pro humor.

Deconstruction je celek o rozloze 70 minut. Celému divadlu rozhodně dominuje skladba The Mighty Masturbator, opět další Devinův vtip. Koncentrace veškeré hudební geniality umělce v 17 minutách, jeho best of. Epická orchestriální pasáž, šansón, pokleslá zábava, metal, EBM, orchestr, cirkus. Devin touto skladbu posunul hranice komponování hudby dál, než se odvážili ostatní. Vrchol alba a dá se říct i jeho tvorby. Opět však s notnou dávkou humoru. Tak musí působit i titulní skladba Deconstruction, aneb óda na cheeseburger se jistě českým akademikům musela jevit jako úsměvná. Celkový nadhled desky je touto skladbou umocněn. Nejen vystoupením našich úmělců, ale i brilatní hra švédského mága Thordendala, který zde předvádí výkon zcela odlišný, než se od něj očekává doma. Celková pointa je podtrhnuta tím, že veškeré noty jdou z mysli samotného Townsenda.

Rozepisovat moudra nad každou skladbou nemá smysl, deska se musí slyšet. Musí se jí ale věnovat víc jak jeden poslech, chce to na ní, krom smyslu pro humor, mít chuť - takový Devin vždy byl a už jiný asi nebude. Majstrštyk zakončuje jediná skladba bez hostí - Poltergeist, která celý úvodní tyjátr zakončuje. Když opona zapadá, díky Gianni, celý příběh nekončí. Jak už bylo řečeno celý projekt je určen pro tři díla…

 
 
Jak Deconstruction tak i Ghost vychází ve stejný den a rovnou jako dvojcd. Jenže to by nebyl Devin, aby za tím něco nevězelo. Jestli první část (Deconstruction) je na posluchače velkým návalem informací, tak Ghost jako mávnutím proutku otočí náladu o 180 stupňů. Velký principál odhazuje hůl a cylindr a už nás vitá ve svých lázních. Horské potůčky, jemná píšťala, švitořivé žabky na mezi, jemná chilloutová kytara propletená celou deskou. Ghost je Ki oproštěný od metalových prvků a víc posazený do, nechce se mi opět zneužívat to slovo, ambientu. Ghost je skvělá poslechovka pro relaxaci. Sice zřejmě budou ústřední noty přímo od samotného Devina, avšak síly zde spojil s duem Emerald Web a doposud neznámou divou Katrin Natale. Ghost je zrcadlo k Deconstruction, meditace po bujarém večírku. Ghost je sice možná až zbytečně dlouhá deska, jenže tento žánr delší stopáž vyžaduje. Relaxace, odpočinek či oproštění od denního stresu nelze vtěsnat do dvou minut jako agresi a negativní emoce. Ghost si nikdy nebude říkat o tradiční kritické hodnocení a Devin zřejmě moc dobře věděl, proč to vydat takhle. A upřímně, záměr mu vyšel naprosto.

 
Devin Townsend po dvou letech vytvořil superdílo, svůj best of, který u mě stěží překoná. Deconstruction/Ghost je skvělým dílem převážně proto, že vznikl v hudebního mysli jednoho šarlatána. Zhudebněné Imaginárium Dr. Parnasse a skvělý soundtrack pro National Geographic v jednom.