Německá parta Unprocessed dosavadní (desetiletou) kariéru zasvětila progresivně/experimentálnímu hudebnímu směřování. V jejich případě to znamená kytarové prstolamy, nepravidelné rytmy, tvrdé podladěné riffy vs. vyhrávky a sóla, střídání extrémních a melodických vokálů, artrockové pasáže, plus neustálé hrocení změn v hudbě. Na novince ...and Everything in Between kapela svoje úsilí vyšroubovala do úctyhodného extrému a předkládá doslova zvukové a instrumentální orgie. Kvartet ze sebe sype mišmaš, který je tvrdý, měkký, rychlý, pomalý, klidný a intenzivní zároveň, navzdory mixu všemožného je však celkový dojem neočekávaně konzistentní.

Je těžké stanovit konkrétní žánr, protože djent riffy zde často střídá jazzrockové preludování, deathcore tvrdost přechází v art-prog zpívánky. Pokud bych ale měl vyzdvihnout nejzajímavější point, tak to, že kapela má svůj mix šikovně vybalancovaný. Všechny polohy vcelku bezkonfliktně sedí a při střídání dost různorodých úseků nemáte pocit násilných zvratů. Naopak, hudba při své šílenosti plyne konstantně, že vlastně ani nevnímáte, že teď je to měkký a teď tvrdý.

Během skladeb se občas něco zopakuje, nejde ale o model sloka/refrén, songy ubíhají spíš tak nějak stále pryč. Plusem je, že nejsou moc dlouhé a hudba má švih a tempo. Nekonfliktní poslechový dojem má za následek určitě také jistá vstřícnost v produkci. Hudba je složitá, komplikovaná, nepůsobí však po zvukové stránce nijak agresivně a jak v té zpívánkové, tak té brutální poloze ladí.

Sound je navzdory bláznivé hudbě spíš uhlazený, kdy žádný nástroj ani vokál nijak extra netrčí. Kytary nejsou neustále vpředu, jak bývá u tohoto druhu hudby zvykem (možná díky tomu, že jsou hodně podladěné a nehrotí tolik sóla) a hodně prostoru dostává basa. Dá se říct, že díky množství hlubokých tónů zní hudba tlumeně. Samozřejmě, když nastoupí sólo, je to pidlikačka, album ale zkrátka není primárně o tom. Často slyšíme tvrdé riffy, které jsou docela masakr, anebo bláznivé rytmické extravagance. Každou vyhrocenou pasáž pak ale vyvažuje melodické odlehčení či klidnější brnkání, takže je přítomen i jistý pocit barevnosti. Šikovně vybalancované jsou také zpěvy, kdy u toho melodického cením snahu nevyjíždět příliš vysoko a držet se melodické linky.

Hudba místy trochu připomene Vildhjarta v těch tvrdších pasážích, trochu Tesseract v těch měkčích a trochu Periphery díky zpěvu anebo kdo zná, si možná vzpomene na žánrově spřízněnou kapelu ERRA. Nejedná se ale o kopii, uvedená jména uvádím spíš pro zařazení v kontextu scény.

Za výhodu desky považuji určitě, že není moc dlouhá. Jednotlivé kusy zpravidla nepřesáhnou čtyři minuty a celek má minut třicet osm, což u progresivně metalových nahrávek zpravidla nebývá zvykem. Songy tak nejsou natahované ani naředěné. Naopak jde o šťavnatý, intenzivní nářez, který skončí dřív, než začne nudit. Vytknout lze nepříliš organický, efekty tuněný zvuk a také místy až příliš šílený songwriting, to však u kapel této scény lze považovat za normální.

Je fajn, že po předchozím vyměklém albu se Unprocessed vrátili k tvrdšímu vyznění. Vlastně se dá říct, že novinka je možná jejich úplně nejtvrdší zářez. Za mne je to dobře, protože v ostřejším provedení zní jejich hudba zajímavěji. Kapela se podle mého s novinkou docela vytáhla a mohla by v hierarchii scény poskočit vzhůru (viz listopad, prosinec). Každopádně jde o jedno z nej alb, které djent-prog-metalcore scéna v minulém roce nabídla.