Patrně nejhorší koncert letošního roku, to by mohl být závěr pro report z progresivního dýchánku, který se uskutečnil první den posledního měsíce v roce na Nové Chmelnici. Ne nejhorší ale z hlediska kapel samotných. Ten kdo přišel, mohl být spokojen jak se zvukem, světly, tak i výkony kapel, cenou za lístek a koneckonců i samotným prostorem. Jenom nás jaksi nebylo na daný prostor dostatek.

DEEP STARE (nástupci ClayFeeders) začali s lehkým zpožděním – komu by se taky chtělo hrát pro dva fotografy a ani ne desítku sedících? Profesorské pojetí progmetalu s bubeníkem Pavlíkem (ale nikoliv nejvyšším Marastím šéfem, ale jmenovcem Lubošem), který hodně sleduje pana Mikea (vlastně teď již asi oba) nebylo vyloženě špatné, ale ani nepřekvapilo něčím zásadním. Ono, když se držíte stále svého kopyta, tedy modelu, který vycizelovali Dream Theater, zvládáte více než obstojně svůj nástroj a máte cit pro strukturu skladeb, nelze progresivně smýšlejícího posluchače snad ani urazit. Ale celkový problém těchto party umných muzikantů je, že se až moc snaží maximalizovat svoji muzikantskou zručnost po vzoru výše zmíněných bohů, na úkor spontánnosti. „Mike Pavlík“ a zpěvák/klávesák Jacob Cool (alias Jakub Kůla) působili na pravé straně pódia přeci jen o něco přirozeněji a živelněji, zatímco levá část se strunnými nástroji se zmohla na pouhé pokyvování hlavami a kreace ne nepodobné pohybům lazebníka Bouchala. Jediným opravdu překvapujícím okamžikem tak byla prostřední pasáž poslední skladby, kde zpěv nabral téměř thrashmetalovou hřmotnost (proti zpěvu obecně nemám výtky – celou dobu skvělý, ale tenhle moment dokázal jednak to, že nebyla náhoda, jak Jakub dokázal s hlasem pracovat a druhak, že by se tento potenciál dal rozvinout).

Suverénním zpěvákem oplývali i UNTIL RAIN – opět hlas ve výškách ostrý jak břitva. Doprovod zde tvořila ještě vnadná slečna, ale osobně bych si dokázal představit, že nemusela být. Až tak moc duetů tam nebylo, aby se to nedalo zvládnout bez nich a navíc klávesák byl rovněž zdatným sekundantem. Řekové museli být návštěvou také lehce zaskočeni, jelikož se ani nepředstavili a na jejich „how are you doing Praha?“ se napotřetí ozval jeden člověk (bylo mi jich fakt líto). V půlce setu ale již přihlížela tak alespoň dvacítka lidí, ale jestli návštěvnost překročila 50 za celý večer, tak je tohle moje poslední rezence, jestli se pletu. Stylově se taktéž jednalo o klon (stále stejné) kapely, oproti Deep Stare ale pojaté daleko rozmáchleji, epičtěji – kde Deep Stare měnili atmosféru kapely zrychlením či zpomalením (takže rozvleklá kompozice působila spíše jako více skladeb pohromadě), Until Rain využívali repetice, které postupně gradovaly. 

DAMNATION ANGELS – naprostá pecka. Skvělá energická show, která lidi poprvé dokázala skutečně nakopnout. Hyperaktivní frontman vizáží připomínající Micka Jaggera by za jiné návštěvnostní konstalace musel působit na srdce možných přítomných slečen jako ekrazit. Takto aspoň rozhoupal k činnosti těch několik desítek dorazivších a večer jako takový začal aspoň trochu připomínat koncert a ne  tryznu. Britové sami sebe označují za symfonic metal, dle CD tvorby i upomínající např. na Stratovarius, ale živě to bylo trochu o něčem jiném. Kapela se prezentovala pouze ve čtveřici, epické symfonické prvky byly nasamplovány a celkové vyznění bylo výbušnější, rockovější. Nejméně progressive, ale nejvíce sexy metal večera.

Nejen death metalem živ je muzikant a fanoušek ve Švédsku. Profesoři ANDROMEDA měli nástup lehce před desátou, zpěvák David Fremberg se až skoro do vystoupení poflakoval v klubu a hledal pro sebe rozptýlení (vzadu na baru měl na provázku plyšovou myšku, kterou se snažil vylekat těch několik málo přítomných), jakmile ale vzal do ruky mikrofon, stal se z něj dokonalý profesionál, který na sobě nedal znát zklamání z návštěvnosti. Ani zbytek kapely se nesnažil show ošidit, ač to byl úplně poslední den turné. Setlist byl přesto lehce pokrácený. Osobně bych třeba uvítal Encyklopedia nebo instrumentálku Morphing Into Nothing (místo ní byla z Chiméry Chameleon Carnival). Nedostalo se ani na hymnus o zemi zaslíbené Iskenderun, ale jinak se jelo podle velmi zdařilého plánu, který vyváženě obsahoval skladby z každé desky a jádrem pak bylo nově vydané EP Crash Course, ze kterého postupně zazněly všechny skladby. Mezi nejsilnější momenty patřila hned druhá Mirages - úvodním brutálním riffem by se mohla zalknout lecjaká zlobivější kapela, In the Deepest of Waters – progresivní deathově znějící klávesy s dlouhou předehrou a stěnou zelených světel, ve kterých se basák Fabian Gustavsson a kytarista Johan Reinhold pohybovali jako nějaká hlubokomořská monstra.
Na tomto místě je zapotřebí pochválit zvukaře i světla – obsluhu si kapely vezly, takže příště, až bude na Chmelnici zase zvučit „dědek“ a nepůjde mu to, tak je chyba v něm (překvapivě, a ne že by se asi poučil, tady aspoň kapelám dělal bedňáka). Zvuk jak z partesu na jakémkoliv místě, každý nástroj čistý a čitelný a zvukově věrný studiovkám. „Bagry kopáků“ rozezněly úvod Antidote, do Slaves of the Plethora Season dostal David na hlavu naděleny kalhotky od slečny z Until Rain (pročpak asi? A že by přeci jen byla co platná za dlouhých přesunů?), otevírák Preemptive Strike z novinky, pravda, nebyl tak intenzivní, závěr Lies 'R' Us vyšperkovala variace jak na true heavy metal, speed metal i death metal, ve kterých se dredatý Thomas Lejon doslova rochnil. V poslední Inner Circle s „jarreovskými klávesami“ proběhla i nezbytná hecovačka „put your hands in the air“ a pak už jen hitové zakončení s Periscope. Krásných skoro 90 minut excelentní hudby, těšba byla oprávněná.

Setlist: The Words Unspoken, Mirages, In the Deepest of Waters, Survival of the Richest, Chameleon Carnival, Antidote, Slaves of the Plethora Season, Preemptive Strike, Lies 'R' Us, Inner Circle. Přídavek: Periscope.

Výtěžek z této akce však rozhodně kapelám bohatého Ježíška nezajistil (a dle zákulisní informace bylo turné celkově mizerně navštěvované), takže do nového roku bych chtěl kapelám popřát něco, co by jim pomohlo prorazit: DEEP STARE více vlastní tvůrčí fantazie, UNTIL RAIN aby už neangažovali dalšího zpěváka (či zpěvačku) a DAMNATION ANGELS naopak větší dámskou fanouškovskou základnu. ANDROMEDA by si pak nejvíce ze všeho zasloužila větší pozornost médií, aby konečně i mediální papoušci dokázali pomoct tam, kde je to více zapotřebí než u provařených „stylo tvůrců“ mlátících častokrát jen prázdnou slámu.