1) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři Marasťáků

2) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam alb letošního roku a výjimečně i roku minulého jelikož se často jedná o desky, která bodovaly v Albu roku, ale které nedostaly více hlasů a jsou tedy zařazeny individuálně – výpis dle jednotlivých Marasťáků

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 2)
 

(4) SOILWORK - Verkligheten (2019)
- klíčoví hráči Soilwork odpadají jako shnilé hrušky. Definitivně odpadl Peter Wichers, odporoučel se i Ola Flink a nakonec i tlučmistr Dirk Verbeuren, který dal přednost finanční jistotě v Megadeth. Teď už je to tedy hlavně na Stridovi, Coudretovi a Karlssonovi. Novinka představuje Soilwork v popovějším světle, když přeženu, nálepka disco thrash/death by mohla sedět. Jsou to prostě hitmakeři, kterých v současném metalu moc nenajdete. (onDRajs)

- působí to, jako by Soilwork tak úplně nevěděli, jakou cestou ze všech jimi vyzkoušených se vydat, jakou ze svých různých poloh zvolit, potažmo zkusit dál rozvíjet. Výsledná směs se jako celek pohromadě nakonec udrží (stopáži navzdory), někde to ale trochu zasmrdí násilím a ne všechno vyznívá přirozeně a neokoukaně. Ale jako takové to "ještě jsme tady, ještě s námi počítejte" to určitě špatné není. (piTRs)

- baví mě Ride Majestic i dvojalbum Living Infinite, ale novinka si opět vybírá oddechový čas, chtělo by se říct rutina, ale ty hitovky tady marně hledám. (brutusáček)

- a hlas přidal i Kezir.
 
(3) EVERGREY - The Atlantic (01/2019)
- vůbec nic jsem nečekal, o to větší bylo překvapení, že se parta kolem Toma S. Englunda ztopořila k vpravdě říznému progresivnímu albu. Možná, že si pan principál odnesl trochu progresivních mouder ze svého hostování zámořských Redemption, možná zjistil, že angažmá vlastní ženy není na každé desce nezbytné, možná se do skládání zapojili i další členové. Nebo se prostě jenom zase podařilo šťastněji obcovat s hudební múzou. Každopádně vřele doporučuji. (LooMis)

- "staré" Evergrey už si asi tak jako tak vzaly dějiny, nicméně aktuální placka se po čtyřech slaboučkých deskách (na poměry kapely) úplně zle neposlouchá. Ubylo tepla a cukrové vaty, je to o něco temnější, zajímavě se pracuje se samply a občas se mihne i nějaká (už skoro zapomenutá) kytarová progrese. V kontextu celé diskografie pořád spíš podprůměr, ale na nejpovedenější desku od dob Monday Morning Apocalypse to asi stačí. (piTRs)

- a hlas přidal i Kezir.

(3) MALEVOLENT CREATION - The 13th Beast (2019)
- má to tlak, ale postrádá to zvraty, větší momenty překvapení. Každým dalším poslechem je to však čím dál větší rutinní nuda. Průměrná deska a když sáhnu po loňských Krisiun, tak to je jak nahrávka party školáčků. (LooMis)

- novinka Malevolentů by se klidně mohla jmenovat "Fasciana potřinácté". I když se sekerník obklopil úplně novými spoluhráči, je to skrz na skrz jeho klasika. Je to ale materiál nasraný, úderný a rozhodně lepší než dva mdlí předchůdci. Takže ve finále OK. Slayer or die! (onDRajs)

– staré páky do železa nepatří, což dokazují Malevolent Creation, šlape to jak blázen, jen je to zbytečně dlouhý. (brutusáček)
 
 
 
 
 
(2) ALTARAGE - The Approaching Roar (01/2019)
- jedna z mála originálních věcí na major labelu, kterou jsem zaregistroval. Španělskej death/black s dobrými riffy, výborným zvukem a autentickou bububu atmosférou. Občas mě dokonce mrzí, že některé nápady nejsou rozpracovány ještě víc. Předchozí tvorba mě míjela a budu muset zpětně nastudovat. Kvalita. (vaněna)

– oproti předchozí desce je zvuk víc temnota, kterou jejich black/death potřeboval, jak bylo řečeno worshipeři Portal jistě ocení. (brutusáček)
 
 
 
 
 
 
 

(2) FLOTSAM AND JETSAM - The End of Chaos (01/2019)
- minulá eponymní deska, na které to neskutečně dopředu hnal Jason Bittner, mě chytla okamžitě. Novinka si oproti tomu dala lehce na čas, baví zatím o něco méně, ale není co vytknout. Není až tak kvapíkovitá, opět jsou zde ve větším rozmáchlejší sborové pasáže a a Erik nepřestává udivovat svou hlasovou formou. Arizonští zcela přesně ví, jak potěšit své věrné - deskově i koncertně stále jedna z mých tutovek. (LooMis)

- Flotsam se vytáhli. Podobně jako u Evergrey mi poslední čtyři desky zcela splynuly v útvar, ze kterého si těžko vybavím něco souvislejšího. Teď ale zní jako pokropeni živou vodou, hodně nakopnutě a zároveň vysoce melodicky, s potenciálem hravě převálcovat většinu kapel o generaci mladších. (piTRs)
 
 
 

(2) GUÐVEIKI – Vængför (12/2018)
- vynikající islandský black metal. Nevím, jestli to označovat jako kapelu nebo spíš projekt, každopádně jde o mix klasických ingrediencí - disonantní zvuk, precizní bicí, které ten zvukový chaos (chápej v dobrým) bičují a dávají mu směr. Dobrá produkce a pro mě jedna z top desek umírajících Fallen Empires. (vaněna)

- podobný případ jako Hwwauoch, jen o něco nasypanější. Působí zde členové Wormlust, Skáphe, Endalok, ale také Chaos Moon. Rovněž ke stažení za „name your price“. (BandCamp) (mIZZY)

vaněna

CHAPEL OF DISEASE - ...and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye (11/2018)
- excelentní úkrok Morbid Angel worshippers (název=Chapel of Ghouls plus Angel of Disease) k blues. Konečně se mi zdá, že jsem zahlédl budoucnost death metalu. Rozmáchlé aranže kytar nejsou kýčovité, spousta sól kupodivu nenudí. DM kapela s nejoriginálnější deskou posledních měsíců.

DEATH FORTRESS - Reign of the Unending (12/2018)
- další originální uchopení death metalu, tentokrát z USA. V duchu předchozí desky, i tady se řádně natlačený dm sune nenápadně k shoegazu a post-blacku, aby je geniální vokály (Uuuuhhh uuuhhh!) opět strhly do extrémních poloh. Čím víc poslechů téhle desce dáš, tím víc ti vrátí. 

MUSMAHHU - Reign of the Odious (01/2019)
- Swartadaubuz je hudební obdobou grafomana. Snad deset projektů, z nichž nejznámnější je asi Beketh Nexehmu mě zatím nijak neoslovilo. Musmahhu, to je jiná pohádka. Výborný pravověrný death/black, primitivní, syrový a tvrdý, a přesto ne hloupý ani špatně zahraný. Může připomenout klidně Antaeus nebo Arkhon Infaustus, ale to jen tak pro hrubou orientaci.

mIZZY

HWWAUOCH – Hwwauoch (10/2018)
- jedno z alb, které se ke mně dostalo až po uzavírce Alba roku, takže v mém seznamu logicky chybí. Slyšet jej o měsíc dříve, tak jej zde rozhodně zmíním. Dost špinavý, ale stále čitelný disonantní black, z kterého jde dobře slyšet inspirace kapelami jako Wormlust, Skáphe nebo Blut Aus Nord. Ke stažení za „name your price“. (BandCamp)

NEGATIVA – 03 (10/2018)
- španělská Negativa na své třetí řadovce opět předvádí solidní depressive black. (BandCamp)

GORYCZ – Piach (11/2018)
- polský (avant) black, který se drží spíše pomalejšího, někdy až doomového tempa. Je zde dobrá a poměrně osobitá práce s disharmoniemi, progrockové prvky a celkově to velmi dobře šlape. Mohu jen doporučit. (BandCamp)

SLAVEHOUSE – Taste In Pain (08/2018)
- správně nasraný black punk. (BandCamp)

KŁY – Szczerzenie (04/2018)
- další umírněnější black z Polska, který k žánru přistupuje dost svébytně a je především o atmosféře než o sypačkách. Zařazení post-punkových elementů zde tvoří příjemně melancholickou náladu, která mi spolu s dalšími prvky docela připomíná hudbu Amesoeurs. (BandCamp)

SPECTRAL WOUND – Infernal Decadence (06/2018)
- dobře šlapající, poměrně pozitivní atmo black z Ameriky. Díky výrazným melodiím by se Spectral Wound mohli líbit i fanouškům Mgly nebo Taake. (BandCamp)

onDRajs

PHLEBOTOMIZED - Deformation of Humanity (12/2018)
- těžko se mi to hodnotí, protože to nedokážu doposlouchat. Na desce je určitě řada zajímavých momentů s tajuplným feelingem doom/deathu z 90. let, ale tohle prostě nemá se starými Phlebotomized nic společného. Škoda, že to nevyšlo pod jiným jménem, deska by se ale prodávala o dost hůř...

bizzaro

IRREVERSIBLE MECHANISM - Immersion (09/2018)
- se neomrzí, poslouchám to trvale pár posledních iks měsíců. Koncert ve Vopici 14. bude smažba.

NEW HATE FORM - Stories Repeat (11/2018)
Doomcore? Progressive sludge? Experimental death metal? Nezáleží. Atmosféra tíživá a tlak!

METHEDRAS - The Ventriloquist (12/2018)
- v lednu, jak jsem doma, jsem sporadicky skoro nic neposlouchal. Vedle Irreversible a NHF by stáli za řeč snad ještě tihle Italové. Drobně nadeathlej thrash, kterej v sobě nezapře Testament.

brutusáček

MONO – Nowhere Now Here (01/2019)
– jsem naprostý fanoušek té „patetické“ stránky MONO protože jí fakt uměj, ale novinka i předešlá věc se vrací k ranému období a samozřejmě v pořádku.

KAMASI WASHINGTON - Heaven And Earth 06/2018)
– Kamasi je americký saxofonista a jazzman a tahle deska je dvou a půl hodinová fontána jazzového umění.

FUN LOVIN' CRIMINALS - Another Mimosa (01/2019)
– Fun Lovin Criminals je kapela, která má naprosto bezchybnou produkci alb, jen živé vystoupení stojí zaprd, tentokrát i Another Mimosa je slabším kusem, došel „funky“ dech?

Kuba

EMBRIONAL - Evil Dead (01/2019)
- předchozí deska bavila víc. Ale nic to neubírá na kvalitě novinky. Zdá se však, že se trochu ubralo z plynu. 

PSYCROPTIC - As The Kingdom Drowns (12/2018)
- všechno dotaženo k dokonalosti, ale hudební náplň se mi vzdaluje a vzdaluje. Lepší bude znovu projet starší tvorbu.

MASS INFECTION - Shadows Became Flesh (12/2018)
- zpětně bych Shadows Became Flesh nejspíš zařadil do topu za rok 2018. Doháním resty.

Kezir

SWALLOW THE SUN - When A Shadow Is Forced Into The Light (01/2019)

Gába

GUTTURAL SECRETE - Stains of Debridement (singl) (01/2019)
- absolutní top. Spleť šílenejch Malignancy riffáží mixnutý brutálním Defeated Sanity moshem a megakrutou nasraností ranejch Gorgasm. Nutno slechnout!

DAUGHTERS - You Won't Get What You Want (10/2018)
- začínám poslouchat nějak nebezpečně často...

Kotek

FRISK - Frisk (10/2018)
- nepříjemnost z Leedsu, Wolf Eyes prohnaný hardcore punk masírkou. 

GUTTERSNIPE - My Mother The Vent (10/2018)
- fajn kytarový sólování ve stylu Arab on Radar nebo Doomsday Student, s tím že se daleko víc tlačí na pilu. 

JAYE JAYLE - No Trail And Other Unholy Paths (06/2018)
- temný country, americana a Young Widows. Super.

MICROWAVES - Professional Systems Overload (08/2018)
- noisecore z Pittsburghu, pěkně jim to skřípe.

TROPICAL FUCK STORM - A Laughing Death In Meatspace (05/2018)
- epickej rokenrol, šlape to skvěle, často člověk cítí jako by nad tím kapela sama ztrácela kontrolu (v dobrým). Baví hodně. 

OBJEKT - Cocoon Crush (11/2018)
- potemnělá, abstraktnější elektronika vydávající na PAN, ještě se tím musím trochu proposlouchat, ale potenciál tam je.
 
 
 

 
 

onDRajs

PLEBEIAN GRANDSTAND - False Highs, True Lows (2016)
- smažím to x měsíců, nemůžu se toho nabažit. Konečně black, kde je metal na prvním místě.

ORPHANAGE - všechno
- trochu jsem se bál, že už mě tihle pozapomenutí Nizozemci nebudou bavit, ale opak je pravdou. Dostali mě zas. "Posunovací" patternové riffy dělali ve stejné době jako Meshuggah, do toho ta jejich specifická "chorálová" melodika, výsledek je stejně odzbrojující jako kdysi. Škoda jich.

DUNAJ - pel mel
- na reunionovém koncertě mi došlo, jak je to furt dobré a nápadité. Dudlay a Pustit musíš by měl slyšet každý fanda tuzemské alternativní scény.

Kuba

LVCIFYRE - Sun Eater (2014)
- na další desku se neskutečně těším. Požírač nepřestává bavit ani po letech.

Kotek

KEL ASSOUF - Tikounen (2016)
- pouštní blues rock, kterej údajně čerpá z hudební tradice Tuaregů. Je to fajn, ale kolegové Terakraft mě ale baví přece jen o něco víc.