Co si pod tímto představit? Smyslem článku určitě není mé osobní vyzdvihování alb či kapel, které jsou dle mě nejlepší. Nechci poukázat pouze na významné trendy uplynulých let, doby, kdy vznikl nejeden hudební směr. Jen se podívejme na ty poslední… máme zde nespočitatelný zástup -core mutací, stovky klonů Meshuggah stojících ve výprodejové frontě na dnešní djent, a proti těmto často odlidštěným a citově chladnějším žánrům se nám rozvinula emotivní opozice třebas v podobě nejrůznějších sludge a post-metalů/rocků.

Všechny tyto družiny bojovníků za „vlastním“ úspěchem ale mají vždy jedno společné. Interprety, kteří celý boom/trendy odstartovali nebo jim alespoň silně pomohli tím, že vyvinuli „nové“ palivo do věčného a nezastavitelného hudebního motoru. Chci tedy poukázat především na ty, kteří tímto vším silně hýbou a kteří za boomem/trendy tak nějak stojí.

Rozhodně zde však nečekejte výčet letitých titánů slyšících na jména Metallica, AC/DC, Black Sabbath nebo třeba Iron Maiden. Nejde mi o sepisování hudební historie, budu se zabývat (převážně žijícími) kapelami za dobou uplynulých cca 15 let, proto „dekády“.

Vítám vás tedy v krátkém (snad týdenním) seznámení se s popředím hudebně pravděpodobně nejvlivnějších a nejinspirativnějších interpretů „metalu“ posledních let. S kapelami, jež svým přičiněním scénu zahltily vlastními kopiemi, s kapelami, jež jsou nejskloňovanějšími příměry recenzentů.
 
Díl první - MESHUGGAH - kam nemůže djent, tam nastrčí mešugou

Díl druhý - THE DILLINGER ESCAPE PLAN - kde by mathcore a karate kids byli

Díl třetí - OPETH – nezrezivělá sedmdesátá léta a překopávání kořenů

Díl pátý - DREAM THEATER - kde by bez nich progresivní metal jako žánr byl
 
 
NEUROSIS – sludge a post-metal, (n)emoce neurotické nalezené v úpadku
 
Prozatím jsem mluvil hlavně o kapelách, které silně spojuje instrumentální pojetí hudby. Mohlo by se tak zdát, že jsem - a Marast taktéž - zaměřen jen na určitou sortu kapel, ale trendy posledních roků takto vyznívají. Ale jak jsem psal v úvodu, oproti těmto spíše odlidštěnějším a citově nejednou chladnějším žánrům, kde se často zahřívají hmatníky, se souběžně rozvíjela i emotivní opozice, kterou zastupují kapely počastované přídomky post- a sludge. A těm stojí, nebo stál, v čele kdo? Samozřejmě Neurosis.

Otázkou je, co to ti Neurosis vlastně hrají? Doom metal to není, na to mají jiný zvuk blížící se (post-hard)core kapelám. Takže doomcore? Ne, na to jejich hudbě zase schází více houpavá tempa, která jsou blízká třeba Crowbar. Tak trochu jinak. Základem party z Oaklandu jsou pozvolna gradující pasáže a rytmicky uspořádaná kila v masírujícím zvuku (sludge), ale nechybí ani synťákové a hluchařské doplňky nebo molové podbarvující brnkačky ne za srdíčko tahající, spíše ho bolestně opichující. Takže melancholický, ne utahaný, ale vydýchaný metal? Však je to jedno. S jistotou ale můžu říci, že Kaliforňané si libují v pomalých tempech, zadumaných a rozeklaných náladách a přemýšlivých slovech, která k interpretaci vyžadují vhodný vyjadřovací prostředek, jímž by mělo být působivé, podmanivé hrdlo, ať už jde o řev, křik nebo zpěv. Hlas dotvářející celkovou náladu tónů znějících, nenarušující barvu zvuku a magickou plynulost, která člověka při poslechu očarovává a nesvazuje jen do uzlíku, ale přímo jako škrtič pomalu utahující svou smyčku z něj pomalu vymačká i to poslední nadechnutí. Čili takto posluchače si podmaňující celek dohromady do absolutna odbarvuje šedo-temnou paletu a přímo si říká o grafickou stylizaci, kterou i jako jedni z prvních v podobě koncertních projekcí začali k vyjádření vlastích vizí používat. A hlavně ji nepodcenili a zapojili do konceptu.

Svou vytrvalostí a zápalem pro věc časem na svou stranu získali ohromné množství nejen fanoušků a kritiků, ale i mladých kapel, které pod jejich vlivem začínají tvořit, experimentovat… A tak ani samotní Neurosis nemohou na žádné desce stát na místě, čímž postupně v „jejich styl“ přimíchavají další vlivy od folku, etno/tribal prvků po mírně progresivní i stoner nádech (album Given to the Rising) nebo industriální chlad, který se ale v poslední tvorbě spíše vytratil. Muzika Neurosis dnes na metalovém podnosu spíše psychedelicky plyne a ambientně dýchá, ale přesto tam houpavost a hlavně obhroublost a to drsňáctví z prapůvodní minulosti (viz níže) pod povrchem zůstalo. A to tuto kapelu, plus jejich autenticita, odděluje od ostatních. Sečtu-li vše výše uvedené, nikdo si se zařazením Neurosis do tehdejší doby neporadil a post-metal byl na světě. Těžko si ale představit, že by při tvorbě podobné hudby dokázal někdo jakkoli kalkulovat. Tady prostě promlouvají osudy, osobní bolesti a ztráty, noční můry i balancování na samotné hranici života.

I přes dnes již celkovou vyčištěnost zvuku (jeho vycizelovanost - zdravím Lemmyho) si ještě dnes na první seznámení s kapelou pamatuji, jak jsem v r. 1996 po zhlédnutí videoklipu Locust Star s myšlenkami „co to je za depku, za psychickou demolici“ stál u bedny jako opařený. V ten moment se mi jméno Neurosis při zosobnění hrůzy a šílenství především, které mi Locust Star odhalila, do mozku vyloženě zažralo, protože nic podobného (až na anglickou doomovou scénu) jsem do té doby vlastně neslyšel - spalující žár, údery padajících trámů, doutnající basa. A ten křik, ten mě trhal ve dví. A to jsem ještě nevěděl, co mě při poslechu celého alba čeká. V ohledu k celé diskografii na tomto albu (Through Silver in Blood) Neurosis dostali jasných kontur modelu rakovinových buňek – infiltrují tkáň, rozpínají se do celého těla, mordují ho, paraziticky ho sublimují a přetváří ve vlastní masu. Vůbec bych se jejich podání skličující muziky nebál označit žánrovkou post-hardcore (v jejich zvuku nabývá spíše hodnoty post-apokalyptický), protože při zohlednění historického vývoje hudby mi takto logicky zní žánr, který si pod touto škatulkou představím více, než tak dnes označované chásky. Při tom zvuku se totiž transformuje veškerá bolest, která ve vašem těle kde je, zažírá se hluboko do něj, pak rozetíná nitro a svou neúprosností bortí i poslední sutury vaší lebky.

Však Neurosis ve svých začátcích také jako klasická hardcorová úderka zněli. Při poslechu prvních alb byste dnes asi Kelly/Tillovu partu nehádali; to už byste spíše tipli nějaké EPko Biohazard/Crowbar (hardcore vliv) nebo snad Suicidal Tendencies (punk vliv). Ale toto má v historii a zvuku kapely své opodstatnění a především nosný základ, který kapele dodal věrohodnost a srdce, které neuhýbá, nehledá trendy, srdce, které jen začalo jinak tlouci. (Především od Souls at Zero či již o tři roky dříve s příchodem Steve Von Tilla v r. 1989 Neurosis začínají pomalu znít jako Neurosis.) Dá se tak vlastně říci, že hudba tělesa, které bez personálních výkyvů drží až abnormálně dlouho pohromadě, ne zraje a dospívá, jak se často uvádí, ale nabírá s přibývajícími vráskami hloubku osobních zkušeností. Stárne.

A jsme v přítomnosti. Máme 11. září, jak příznačné datum pro zveřejnění tohoto článku, a Neurosis, kteří donedávna byli prakticky neaktivní, jsou zas pohromadě. V době, kdy snad tvořili a nabírali síly na novou epochu, se jejich hlavní persony věnovaly vedlejším projektům a svým folkovým choutkám, kde si spokojeně mručí a hypnoticky rozechvívají struny španělek temnými tóny (i tento vliv do hudby Neurosis pronikl). Ale doba došla času, aby další porce uroticky (ne)urovnaných (n)emocí posluchače po pěti letech, největší vydavatelské díře dosavadní diskografie, počala opět vysávat a snad tak celý, pomalu se otáčející post-metalový kolos uvedla zas na jinou oběžnou dráhu. Snad jimi „Čest nalezená v úpadku“ nezůstane bez újmy a odnese duchapřítomnost posluchačů zas na nějakou dobu pryč z denně žitého pekla.
 
Vlastní vlivy: hardcore, punk, Swans, Pink Floyd, Black Sabbath

Přínos: projekce jako součást celku, zpomalením/zatmosféričtěním přemě(l)nili hardcore v zemitě chutnající, až doommetalovou směs

Zlomová alba: Souls at Zero (1992), Through Silver in Blood (1996), A Sun That Never Sets (2001), The Eye of Every Storm (2004)

Následníci: Cult Of Luna, Isis, Rosetta, Minsk, A Storm Of Light, Battle Of Mice, The Ocean ad.