Finští melodic-doom/death metaloví velikáni Swallow the Sun byli potvrzeni na dvou zastávkách, a to v Praze a ve Vídni. Jelikož byl plán takový, že se jede na Vienna Metal Meeting, bylo logické finské atmosferiky navštívit spíše ve Vídni, protože o tento koncert se postaral pořadatel Vienna Metal Meeting, a konal se den před zahájením tohoto festivalu. Od pořadatelů to byl dobrý tah, člověk se mohl rozehřát a navnadit na kapelový maratón, o kterém si povíme v reportáži druhé. Po prohlídce ulic Vídně a jistých kulturních bohatostí, jídle a kávě jsme se dostavili do  klubu Viper Room Vienna, který působil poměrně útulně a velikostí překvapivě skromně – a to se v klubu dělají i opravdu velké kapely!

Krátce po rozkoukání se po klubu a rychlého prozkoumání merche, vinylů a dalších radostí započali svůj set finsko/řečtí Aeonian Sorrow. K mému obrovskému překvapení se za bicí posadil můj oblíbenec z Clouds – Daniel Neagoe a za mikrofonem se objevila Gogo Melone, rovněž zpěvačka, která měla co dočinění s Clouds. Co se samotného vystoupení týče, kapela zahrála klasicky znějící funeral doom s kombinací andělského zpěvu Gogo a zlého mručení Villeho Rutanena (Red Moon Architect). Aeonian Sorrow tedy sází na formát krásky a zvířete s romanticky temnou atmosférou. Zvuk byl absolutně bravurní a čistý, což vydrželo po celý večer (k tomu se budu ještě vracet). Aeonian Sorrow – to byl prostě doom se vším všudy. Monotónní pasáže pohltily, každá skladba byla v podstatě podobná té předchozí, a tak se tvořila ucelená a mohutná atmosféra, spíše pro specifickou sortu posluchačů. Nejvýraznějším nástrojem byl hlas Gogo, která dovedla pohladit, ale také strhnout gradacemi hlasu.

Oceans of Slumber z Ameriky jsou poměrně nadějnou kapelou, o které se s vydáním posledního alba The Banished Heart poměrně dost mluvilo. Také jsem slyšel zvěsti o jejich koncertu v Praze, kde hráli tuším jako předskokani Enslaved. Ve Vídni mi tyto názory byly potvrzeny. Z celého koncertu jsem měl pocit, že to nikoho z hudebníků, kromě velmi akčního a nadšeného basáka, nebavilo. Kytaristé si hráli své party, ale vypadali jako nepřítomní. Samotná Cammie Gilbert za mikrofonem měla opravdu hodně, hodně krásný hlas, jen kdyby v jejím přednesu byl zápal, jiskra. Působilo to tak celé chladně, neprožitě. Takhle mě to prostě nebavilo. Kromě toho mě zarazila jedna nová skladba z nejspíše chystané desky, která byla kostrbatá a postupy byly až nesmyslné a nehodící se k sobě navzájem. Progressive metal za každou cenu. Zklamání následovalo s mou oblíbenou The Banished Heart, kde byla citlivá klavírní mezihra nahrazena nějakým progresivním šmidláním, naprosto nedávajícím v dané kompozici smysl. Atmosféra byla zcela rozbořena, jen jsem nevěřícně kroutil hlavou a říkal si “co to sakra je?!” Navíc jsem měl pocit, že jediný, kdo ve výsledku hrál nějaký ten prog-metal a celému setu vévodil, byl bubeník Dobber Beverly. Jeho hra byla jak technicky bezchybná, tak velice intenzivně podaná. Naopak třeba kytaristé mě nijak svým řemeslem nezaujali. Jejich počínání bylo plytké a nezajímavé. Bicman Dobber Beverly je, jak jsem si zjistil, zakladatel a otec kapely. A jsme doma…

Za znění temně gotického intra se na pódiu objevily v kápích zahalené postavy a Swallow the Sun spustili doslova vodotrysk smutných emocí a severských melancholických atmosfér, což podpořili bravurním zvukem, který byl tak vyvážený co se hlasitosti týče, a tak neskutečně krystalický, že jsem slyšel opravdu každičký detail všech nástrojů, každičkou drobnou melodii.

Hrálo se především z nového alba When a Shadow Is Forced into the Light. Jak Finové spustili neuvěřitelně emotivní The Crimson Crown s hladícím refrénem a překvapivým vokálním přednesem nového klávesáka Jaaniho Peuhua, nebyl jsem na pochybách o tom, že Swallow jsou ve vrcholné formě. Pokračovalo se s Firelights, New Moon či Cathedral Walls, u které mi nostalgicky ukápla slza. Překvapením bylo zařazení přídavku v podobě staré klasiky Swallow (Horror Pt. I), která působila démonicky temně a nezvykle agresivně. V tomto období příliš romantiky nebylo, spíše hrobařství a strašení.

Mikko Kotamäki je momentálně ve formě. Zpěv frontmana se kvalitou rovnal deskám –  krásné čisté polohy a tíživé growly protkané až blackovými screamy. Mladík Juuso Raatikainen za bicími předváděl taktéž precizní výkon. Jde o mladého talenta, který dovede hrát pestře, přirozeně a přitom do svého řemesla dává potřebnou duši. O kytarovém duu, především pak o srdci a duši kapely Juhovi, netřeba hovořit. Krásné vyhrávky, čitelné a naprosto přesné bez jediného zaváhání. Naprosté pohlcení ztrápené duše, vědomí odnášené kamsi k hvězdným prostorům království tmy, ale i světla.

Koncert Swallow the Sun byl tedy odehrán s velkými emocemi a absolutně profesionálně, s perfektním ozvučením a světelnou show, která vždy odpovídala vizuálu/náladám dané desky (to mi připomíná Alcest). Smutek z Juhovy ztráty byl znát, avšak smíření a chycení se hudby jako záchranného lana zrovna tak. Byli jsme pohlceni a kolébáni romantickými a křehkými melodiemi s krásným čistým zpěvem, a následně vtaženi do hororových temnot ponurým doom/deathem s hutnými riffy a valivými bicími. Obě tváře Swallow the Sun byly na maximální možné úrovni, léta zkušeností zužitkovány.

Oproti StS byli Oceans of Slumber naopak chladní a připadalo mi, že se spíše nudí, i když Dobber Beverly za bicími exceloval. Aeonian Sorrow potěšili ale nepřekvapili příjemným funeral doomem, ale jejich kvalita byla jasná už díky hvězdnému obsazení v řadách kapely (Clouds, Omnium Gatherum, Before the Dawn).

Jinak jsem byl překvapen profesionální organizací, kdy byla každá kapela téměř okamžitě připravena hrát bez zbytečného vyčkávání, a to s opravdu hodně dobrým zvukem. Že bych si koncerty v zahraničí užil více? Pokračování v reportáži na Vienna Metal Meeting festival…

Fotky použity z pražského koncertu.