Už je to osm let od vydání Deliver Us, jak s oblibou říkám asi nejlepší desky washingtonských Darkest Hour, která má v mém osobním topu čestné místo. To, co tuhle desku dělá impozantní, je kombinace veškerých jejich přísad, melodií, death metalu, moderního, ale přesto dost syrového zvuku, neustálé tempo, intenzivní tlak a sóla, která jsou místy pořádně heavy a tomu všemu vévodící, charakteristický chraplák Johna Henryho. Po této desce to mají u mě kluci tak trochu na houpačce. Po nevýrazné a dosti „ploché“ The Eternal Return, přichází The Human Romance, kde je znát snaha nebýt až tak agresivní a lehce se ubírá z plynu, ale pořád v kolejích Darkest Hour; ta deska prostě šlape a logicky tak nějak pokračuje.

To s loňskou eponymní deskou se to má už trochu jinak. Nejdřív došlo ke změně na postu basy a bicmena. Na drumsesli usedl Travis Orbin, který si prošel třeba Periphery ,a jestli přinesl onen doslovný čerstvý vítr v podobě většího cílení na mainstreem právě on, těžko říct, každopádně změna je znatelná. Předně zvuk, tak uhlazenou desku bych od Darkest Hour rozhodně nečekal. Obroušené hrany, žádná špína za nehty, žádné na půl cesty zahřáté lampy kytarových aparátů. Zbytečně uhlazené bicí, ta tam je doba, kdy mi ještě chvíli po dohrání Deliver Us zvonilo v uších od činelů. Paradoxní je, že u jiných kapel to vyžaduji, ale u DH právě ta špína a kouzlo, kdy se jim atmosféra garáže dokázala obtisknout na kotouč, bylo impozantní. V produkci seděl Taylor Larson, kterému prošli pod rukama již zmínění Periphery, ale v tom bych stopy nehledal, zejména z toho důvodu, že Deliver Us a předchozí desku Undoing Ruin produkoval Devin Townsend, který jistě ví, jak se dělá „moderní“ hudba. Darkest Hour to tak jednoduše chtěli udělat a vlastně proč ne.

Ruku v ruce s obrušováním zvukových hran jde i obrušování obsahu. Ubyl počet a intenzita předhánějících se sól, kvůli kterým musela polovina heavymetalistů z tourbusů žárlit. Pokud ale přijdou na řadu, pořád stojí to za to. V tomhle jsou kluci od Capitolu jasně rozpoznatelní a mají to v paži, poslední minuta Lost for Life je toho důkazem. Riffy už tolik nepohání smrtka jako spíše křiklavě barevná trička metalcorových kids, sem tam se i vystřelí učebnicový breakdown a na poměry kapely se více míří do středního tempa. Aranžérsky je snaha pozvolně vyprávět než přejet posluchače buldozerem. Znatelná změna je i v projevu Johna Henryho, který skutečně zpívá, čisté zpěvy jeho projevu rozhodně dominují a neleknou se ani baladického duetu v klipovce By the Starlight. Byť je deska oproti předchozím třem počinům poměrně dlouhá, 49 minut (iTunes edice má dokonce 55 minut) a osobně bych dvě tři skladby vyřadil, je dramaturgicky vyvážena v poměru rychlejších a pomalejších skladeb a ve své podstatě nenudí.

Darkest Hour v konečném důsledku nenatočili špatnou desku. Hráčsky je to naprosto precizní, sehrané a naživo budou zaručeně fungovat jak metalové, tak i ty popovější skladby. Otázka je pro koho. Washingtonští totiž míří definitivně do širších vod tak nějak po svém s lahváčem v ruce. Oproti jistým severským spolkům aspoň nikterak prvoplánově a dá se jim to věřit.