Z Magrudegrind seru origami Karla Teigeho až od letošního léta. Dostal jsem se k nim až sto let po opicích v rámci přípravy na letošní Obscene Extreme, protože asi jako jediní z letošního line-upu měli desku na Willowtip (z grindcoru Kill The Client, Phobia, Afgrund, Maruta, Crowpath), což mě samozřejmě zaujalo. A protože jsem neodevzdal svůj report, snažím se teď, když už to nikoho nezajímá, s (obráceným) křížkem po funuse splnit svůj dluh. U Magrudergrind musím začít, protože byli jednoznačně nejlepší kapelou na letošním OEF, o třídu lepší než cokoliv tam - měli hutnej zvuk a energii malýho jadernýho reaktoru, a téměř v žádným reportu se o nich nepíše.

Zpětně si vůbec nedokážu vysvětlit, že jsem se k MG nedostal dřív. Nejenže na Marastu jedna recenze už je, ale od vzniku v roce 2002 v DC area stihli vydat mnoho sedmipalců a splitek, jeden desetipalec, dvě dlouhohrající desky a přispět na Relapse kompilačku This Comp Kills Fascists (v režii Scotta Hulla), tvrdě na sobě makali za DIY přístupu a brzo si získali pozornost díky svýmu naprosto uhrančivýmu živýmu vystupování po celým světě (od festivalů po obýváky) na tour, který si z velký části zařizovali sami a nejpozději právě s vydáním týhle desky převzali po Insect Warfare status nejnadějnější a nejčastěji propíraný kapely americkýho grindcoru. Vlastně žádnej div, že Magruder i přes relativně nízkej věk procestovali už půl světa (Severní Amerika a Evropa mnohokrát, Japonsko, Jihovýchodní Asie…), a to s kapelama jako Despise You(!), Misery Index, Phobia, Cough nebo Rotten Sound. U nás letos taky nebyli poprvý, tak si říkám, na jaký planetě jsem mezitím sakra žil, že jsem je nezaregistroval?

Teda… s tou striktní DIY etikou je to trochu složitější. Na jedný straně leží kromě všeho výše zmíněnýho ještě třeba známá bitka s Anal Cunt (koho to zajímá víc, velice doporučuju Go and Kill zine č. 3), ostatně těžko to může dopadnout jinak, když vám na koncertě kapely se silnejma židovskejma kořenama začně hajlovat vyjetej Seth Putnam v tričku s Davidovou hvězdou a nápisem „vyhlaďte parazity“, kdežto na druhý straně leží kontroverze ohledně vydání loňskýho EPka Crusher na Scion A/V (free sos a komentář kapely tady). Stejným způsobem teď vydali svoje EP Immolation a všechno, co to obnáší, jsme probrali tady (komentář Rosse Dolana tady), takže každej nechť si na to názor udělá sám. Jen bych rád upozornil, že rozpory ohledně toho nejsou jen mezi fanouškama, ale i mezi důležitýma osobnostma americký scény, tak například J. Randall (vokál Agoraphobic Nosebleed) to ostře odsoudil, zatímco Richard Johnson (basák Agoraphobic Nosebleed) na EPku hostuje a Scott Hull tiše souhlasí (ostatně, pracujíc pro vládu, má sám máslo na hlavě). No když už jste v tom přemejšlení, tady docela zajímavá poznámka k distribucím labelů jako Willowtip, Relapse nebo Dischord. A aby to s těma korporacema nebylo tak jednoznačný, tak se Magrudergrind prej tvářili docela divně, když na tour po Jihovýchodní Asii hráli na koncertech sponzorovanejch tabákovejma koncernama a měli hrát třeba před plachtou Marlboro. Pro vysvětlení, kouří tam všichni a tabákový firmy rády podpoří každou špatnost, pro pořadatele je to často jedinej způsob, jak zaplatit cesťák zahraničním kapelám, protože peníze prostě nejsou, žádná z kapel nemá vlastní aparát, proto se skládají na jeho půjčení a proto jich velice často hraje třeba deset, ze vstupnýho se většinou vybere sotva na nájem prostoru atd., viz. třeba Skuldův report v Hluboký orbě #28 (nebo brzo tady na Marastu).
 
Ale zpátky k druhý desce MG. Vydání na Willowtip v roce 2009, anglická verze na Candlelight a tři různý vinylový represy na Six Weeks (ty se u nás už shání blbě, v Rekomandu jsem ulovil poslední kus posledního represu na průhledným vinylu, jinak jsem asfalt viděl jen už u Psychocontrol).

Sonickej výplach startuje The Protocols of Anti-Sound, vazbení kytary, který od začátku nenechá nikoho na pochybách, že tady se na žádnou uhlazenost rozhodně hrát nebude. Po chvíli se přidávají bicí a proklamace útoku na mozek posluchače v japonštině, a pak to přijde. První stopka a už následuje zběsilý grindový riffování  a programový prohlášení MG:

"Destruction of eardrums, creation of tonal sores, aural death and anti-sound,
the protocols of the harshest noise, the sound of noise ascending through your skull."

Rázová vlna kytary vás okamžitě přimáčkne do židle a připadáte si, jakoby vám Avi řval přímo do ksichtu. To má hodně na svědomí zvukovej kabát, o kterej bylo postaráno výborně: nahráno ve studiu u Kurta Balloua z Converge, Misery Index nebo Torche (mimochodem v Torche hraje na bicí Ritch Smith, jehož bočním projektem jsou Shitstorm) a masterováno Scottem Hullem. Kytarová stěna je hutná téměř jako u těch Agoraphobic Nosebleed (jen těch strun tam prostě není tolik), takže absence basy, na který si MG zakládaj, stejně jako u Maruty vůbec nevadí. A stejně jako u Maruty, je tu jak kytara, tak bicí i vokál hodně vysokej nadprůměr, takže zatímco kytara drtí brutální chytlavý riffy, Avi neskutečně intenzivně řve a bicí se přelívaj z devastujícího groovu do anihilujícího warp blastingu a zpátky. Další 3 songy profičí neskutečným tempem a vy jen stále zaraženi v křesle nevěřícně kroutíte hlavou nad energií, kterou se do drážek desky podařilo dostat. Mezitím přichází první pouliční sample s hiphopovým feelingem, což je složka, která je na desce bohatě a originálně využívaná k propojení některých songů a k nastínění problematiky textů, který tu jsou hodně důležitý a místy docela svojský. Převládaj klasický náměty, opíraj se do politiky, médií a jejich tupý konzumace v Cranial Media Parasite, nacismu v Martyrs of the Shoah, adorují scénu Jihovýchodní Asie v Built to Blast, nebo se zaobíraj násilím a sexismem ve scéně, životem na okraji společnosti atd., ale aspoň jeden bych rád vypíchnul. Lyrical Ammunition for Scene Warfare, aneb americká variace na Uniformu od Gride:

Hide behind a wall of words
 Jealous thoughts and hateful slurs
 Dis my clothes and believes
 Don't dress punk
 Don't judge me
 I choose a life which I feel free
 Not bound to the scenes beliefs
 Punk is full of fascist views
 I choose to fight these fucked up rules
 I refuse to live by what’s expected

(Ještě bych si dovolil doporučit text k Heavier Bombing, ale to už nechám na vás.)

Samply na začátek jednou o gentrifikaci, hned další obligátně protináboženská Heretics dokáže pobavit a udivit, co všechno dokáže americký televizní evangelismus vyprodukovat. Pak ale přijde zvrat a s následující dvojicí songů začne deska dokazovat, že MG nejsou jen zběsilý sypačky a hoblovaní. Přichází totiž totálně zpomalený a brutálně zbustrovaný grind bahno a silou buldozeru vám ho opět zcela neomylně hrne přímo do ksichtu a vy, stále sedíc zaražení do židle, můžete tak maximálně zavřít ústa, aby vám nenateklo do krku. Typickým obrázkem druhý půlky desky je pak právě střídání střednětempých drtících pasáží s fastcore violence výplachy. A právě v geniálním umění míchat vlivy, tkví genialita Magrudergrind - neotřelá kombinace prvků power violence, fastcore a grindcore propojená zajímavýma samplama, beatama a scratchema. Zářnej příklad se nachází na konci desky - Martyrs of the Shoah: originální postupy, stopky, brutální síla, neskutečná smršť, sypačky ostrejma a naprosto maniakální ječák, před kterým ušní kůstky utíkaj hluboko do mozku, to vše zakončený lidovkou zpívanou v jidiš. Pak už jen nepojmenovanej track s hodně zvláštním outrem, pět minut nevěřícnýho zírání do ticha a pouštíte desku znova.