Secrets of the Moon se s novou deskou vydali regulérně na gothic rockovou dráhu. Black metal je už definitivně pryč a kromě dalšího vyměknutí, snahy o hitovost a možná lehce podobnou atmosféru však Black House nemá moc společného ani s jejich předchozí nahrávkou. Přitom by na tom mohly být aspoň, co se hudebního stylu týče, celkem podobně.

Na rozdíl od SUN, což je album, na kterém se jim odklon k atmosférickému rocku včetně tvorby od sebe rozeznatelných hitů se silnými pěveckými linkami skvěle podařil, se kapela na novince plácá v nevýrazné, nijak výjimečné poloze. Dokonce i ta pořádná hitovost zde chybí. Ani po X posleších se mi totiž nestalo, že bych se nějakého songu chytil natolik, abych jej měl potřebu poslouchat opakovaně několikrát po sobě.

Ano, sem tam se objeví pasáž, která je docela silná a chytlavá. Můžeme se bavit hned o první půlce úvodního songu Sanctum s vydařeně melodickou kytarovou linkou. Podobně funguje i třetí Veronica's Room, kde na začátku vysvitne i nějaká ta vokální naděje. Závěrečný kus Earth Hour také není úplně marný, dokonce je i celkem chytlavý. Prakticky všechny dobré momenty žel pokaždé zabije tuna vlezlého patosu. Mnohdy se jedná o naprosto kýčovitý refrén nebo nevkusné kytarové sólo.

Poměrně odpudivých momentů je na Black House žel mnohem více než těch příjemných, a nejhorší na tom je, že za nejrušivější z celého alba považuji zpěvy, které naopak byly nejsilnějším prvkem minulé nahrávky. Tentokrát jsou občas úplně zbytečně prohnané efektem nebo doplněné druhým hlasem, a vůbec tomu nepomáhá, že zde hostuje Jarboe nebo zpěvačka z (DOLCH). Čtyřka He Is Here, kde zpívá Jules z Profane Omen a Enemy of the Sun, zní snad jako něco od HIM. A podobně bych mohl pokračovat i při rozboru dalších skladeb, ve kterých se objeví i Alexander z The Ruins of Beverast a Thomas z Empyrium. Než aby hosté opravdu přispěli přidanou hodnotou, jejich jména v bookletu mají spíše komerční účel a jejich pasáže nejsou kdovíjak úžasné.

Škoda, minimálně první 4 songy ze SUN si i po čtyřech letech stále rád pouštím, baví mě, a doufal jsem, že i s novým albem Němci zabodují. Spíše to ale vypadá, že dám Black House ještě pár šancí, během kterých se přesvědčím, že se k novince už nemá smysl moc často vracet. Přitom jde poznat, že desce byla dopřána veškerá možná péče. Michael Zech a V. Santura jí udělali dost dobrý zvuk, Metastazis a Dehn Sora se postarali o zajímavý vizuál. Ke všem devíti písním dokonce vznikla videa, takže v její potenciál evidentně věří více lidí, nebo se prostě našly peníze na to udělat vše pořádně. O to více mrzuté je, že až na pár výjimek zní většina skladeb hůře než ten nejslabší kus z o čtyři roky staršího díla.