mIZZY: Tři roky po naší poslední návštěvě Belgie, kdy jsme se flákali primárně pro Bruselu a zúčastnili se A Thousand Lost Civilizations festivalu, kde zahráli například Darkspace, Adaestuo a Urfaust, nadešel čas se do této země vrátit. Primárním důvodem byl tedy koncert Ved Buens Ende s Alkerdeel a Lubbert Das v Antverpách, ale shodou náhod jsme se pár dní před tím ukázali ještě na dalším koncertě, a to v belgickém klubu Magasin 4. Ten už díky výše zmíněnému blackmetalovému festivalu dobře známe, a vzhledem k tomu, že koncert kapel Acid Mothers Temple a Neptunian Maximalism, ze kterých jsme doposud žádnou neviděli a stál pouze 10 €, byla by škoda na něj nezajít.

Ve středu 5. října lehce před polednem odlétáme přímo do Bruselu za nějakých 1500 korun, někdy o půl druhé jsme již v Belgii a krátce po druhé se už zdravíme s Kotkem. Tomu ještě jednou moc díky za poskytnutí azylu a lambikové pohoštění. Kdyby ses chtěl někdy stavit na slivku, jsi vždy zván! Následně odhazujeme batožinu a vydáváme se ještě na pár hodin do centra. To je oproti našemu minulému výletu rozkopané jak cyp, takže ho spíše jen tak lehce proběhneme, chvíli obdivujeme hlavní náměstí a pak raději zapadneme do jednoho z námi vyzkoušených podniků.

Moeder Lambic Fontainas je pivnice v úplném centru, kde si lze dát všechno možné, ale my samozřejmě končíme u belgických kyseláčů. Padnou čtyři kousky, z toho nějaký lambik, gueuze, sour ale atd., vše hodně dobré, byť drahé. Ale co, jsme na dovolené, tak si dopřáváme, a to včetně nějakého výběru sýrů, bůčkové paštiky a hezky nahřátých chlebů. Po půl sedmé ale třeba prásknout do bot a vyrazit do klubu. Krátce před půl osmou se opět potkáváme s Kotkem, kupujeme první pivo v Magasinu a vyrážíme na první kapelu.

Neptunian Maximalism jsou docela zjevením poslední doby, a abych pravdu řekl, hlavní důvod, proč jsme se na tento koncert vydali. O jejich monstrózním albu Éons se u nás už psalo dost chvály, ale i jejich živáky mají dost pozitivní reakce. Když začali, potěšilo mě, že byť byli tentokrát v roli předskokana, nehráli v žádné osekané sestavě. Na pódiu stálo osm lidí, dvě kytary, basa, nějaká balalajka, dvoje bicí, saxofonista a také týpek s noisovými krabičkami. A potěšilo mě rovněž i to, že nehráli kdovíjak ambientní a táhlý set, ale byl to vlastně docela tvrdý metal blížící se noise rocku à la Swans.

Začátek byl regulérní sludge doom, kde přísné riffy ozvláštňovalo hlavně ságo. Hutnou bažinu ale střídaly také ambientnější pasáže se zajímavými kytarovými hrátkami. Údajně Belgičané hráli hned dva nové songy Raga Marwa a Raga Bairagi, a svůj set rozdělili do tří částí. Ta první byla nejdelší a objevilo se v ní i ritualistické tribal bubnování, v kterém vynikl smysl dvou bubeníků. Ti sice hráli často téměř unisono, ale místy se fakt hezky doplňovali. A díky všem těmto hrátkám set NNMM chytá na dost silné hypnotičnosti. K tomu víc a víc kvílí kytary, frontman s kytarou dirigující celou kapelu začíná předvádět jakési indiánské zpěvy a komplet to začíná hustě gradovat. Celkově na mě kapela působí mnohem tvrději než z alba, což pouze kvituji.

Pak je kratičká pauza a rozjíždí se druhá část. Ta byla více dronová a zároveň se v ní objevily i hrdelní zpěvy, ovšem stále byla dostatečně heavy. Celý koncert jinak doprovázela poměrně minimalistická, postupně se proměňující projekce v podobě slunce. Samotný závěr jinak patřil Daiitoku​-​Myōō No Ōdaiko, první skladbě z Éons, kterou jsem okamžitě rozpoznal díky dost specifickému saxofonu. Ten postupně valí čím dál větší bomby a místo pohodové poslechovky dostáváme regulérní hukot.

Neptunian Maximalism byli naživo rozhodně mnohem větší metal a vlastně i záživnější hudba než z alba, ale stále místo prosté hoblovačky zůstali dostatečně zajímaví. Po 50 až 55 minutách nastal konec, a i když bych od NNMM snesl klidně ještě víc, ve výsledku to takhle bylo ideální. Nenudilo to ani chvíli a skončili akorát v tom nejlepším. Jestli se ukážou někdy v relativní blízkosti nebo na festu, kterého se zúčastním, určitě další příležitost vidět je naživo nevynechám.

Kotek: Super se vidět s někým z Marastu v Bruselu, strategická poloha našeho bývání cca pět minut pěšky od Magasin 4 se začíná vyplácet. Narozdíl od Mizzyho dovolenkovýho lambikování musím odpoledne ještě hákovat, pak aspoň rychlý natřikrát smažený hranolky, aby se pívo dobře zvnitřňovalo, a v půl osmý už na značkách před klubem. Na první dobrou mě překvapuje množství lidí, žádná párty pro nás a pár známejch, klub je tentokrát solidně zaplněnej. Řekl bych, že nad očekávání soudě podle toho, že většina lahvovýho piva z baru byla dopitá už po první kapele, a že se povedlo přilákat i zahraniční návštěvu třeba ze Slovenska (hail Goatcraft!). Ale to už se začíná dronovat z pódia, takže hurá na první kapelu.

S NNMM už nejsem panic, ono je v Bruselu jde těžko minout, naposledy jsem je tuším viděl s Emptiness, ale to bylo ještě na sezení, s rozestupy a maskou. V Magasinu je to živelnější, hlasitější a poctivě zakouřený (z publika, né ze stroje). Hudebně to Mizzy popsal přesně, tak snad jen pár menších postřehů. Stejně jako z alba mě drone polohy nechávaj chladnější, naopak tam, kde se slušně rozjedou bicí proti sobě a riffáž je pěkně groovy, to hypnotizuje nejlíp. Úplně nejlíp je pak tam, kde se valivou hypnózu podaří doplnit o nějakej neotřelej motiv na ságo nebo balalajku. Nakonec si neodpustím drobný hnidopišství – je trochu škoda, že NNMM schovali basu do druhý lajny, kde vůbec nebyla vidět. Když jsem je viděl naživo naposled, tak to ta drobná paní dávala fakt stylově, na pohled asi nejzábavnější muzikantskej výkon. Místo toho byl teď v první řadě statickej krabičkář s kšiltovkou.       

mIZZY: Následnou pauzu mezi kapelami vyplňujeme jak jinak než pivíčkem a po pár minutách přichází hlavní banda večera, japonští Acid Mothers Temple. Ti i přes očekávání, že rozjedou spíše pohodovější psychedelic rock, valí rychtu jak sviňa s přesahem až do noise rocku. Co ze své bohaté diskografie hráli, si vůbec netroufám tipnout. Jasně, mají toho strašně moc, ale i tak mě, stejně jako NNMM, dostali tím, jak tvrdé jeli bomby. Úplně první, kdo na sebe okamžitě upoutal pozornost, byl naprosto výborný bubeník. Ten jel lámané sypačky víceméně nonstop, a to i v pro zbytek kapely klidnějších momentech. V jeden moment nasadil tak nakopnutý rytmus, že jeho hra na bicí zněla, jako když cválá stádo koňů.

Celý koncert byl jinak hrozně zábavný a pozitivní. Strašně ho zvedaly veškeré vtipné japonské popěvky. Vlastně jejich vokální projev neměl kdovíjak daleko ke středověkým baladám, akorát v japonštině. Přes veškerou rozjuchanost to však bylo po celou dobu furt strašně námrdové s přechody až do dost kvílivého noisu. Na to, jak už Japonci nejsou v nejmladších letech, sází do davu rokec as fuck, kytarista háže s kytarou kolem krku a jejich bubeník místy sype tak, že by s klidem mohl hrát v blackmetalové kapele. Od skočného rocku to hrotí až do totálních zrychlovaček a já se musím po celou dobu usmívat, radostně tancovat nebo prostě pařit jako smyslů zbavený. Perfektní koncert po všech stránkách.

Večer v Bruselu tedy nelze hodnotit jinak než pozitivně. Na to, že jsme na koncert dorazili tak trochu náhodou jen díky tomu, že se konal zrovna v den, kdy jsme do Belgie přiletěli, ve výsledku neměl chybu. Jak již bylo zmíněno, vyrazili jsme na něj především kvůli Neptunian Maximalism, kteří byli naživo výborní, ale nakonec nás svým skvělým setem dostali i Acid Mothers Temple. Pecka jako prase a skvělý začátek naší dovolené, o které se snad v dohledné době dočtete v dalším belgickém reportu.

Kotek: Acid Mothers Temple položili základy japonskejch psychedelickejch a krautovejch divností, a tak je to naživo prostě povinnost. Začíná se pěkně zvostra, několik prvních věcí je slušně zprasenejch a intenzivních, což vyniká zejména v kontextu vizuálu kapely. Frontman je jak z alternativní reality, kde Charles Manson prozřel skrze lásku k hluku a zestárl s grácií a bohatou stříbrnou hřívou, kytarám a basám už taky táhne na šedesát a vlasy šediví, ale stejně z tý hudby cáká energie, že by jim to mohla závidět kdejaká začínající kapela.

Druhá půlka setu se pak nese ve znamení kosmiche exkurzí, kytary krautujou, klávesy valej mimozemský hluky, je to pěkný, i když ty gradace jsou občas možná trochu moc předvídatelný a dlouhý. Ale jak už zmínil Michal, na to zapomeneš díky našlapanejm bicím, za kterejma sedí mladší atlet a bez přestání hrotí, tady se sprintuje ne na sto metrů, ale na kilometry. V sále je pěkně plno, ventilace žádná, což dodává tu správně upocenou intenzitu - co vypiješ, to vypotíš. A tak si na závěr můžu spokojeně odfouknout, že to tentokrát šlo i bez výlet na hajzl, což je v Magasinu vždycky dobrodružství.