Články

přeposlat článek tisknout
Hradby Samoty

Hradby Samoty – Bratislava intermezzo

  • kdy: 12. - 14. května 2022
  • kde: Slovensko, Bratislava, A4 & Fuga

Festival Hradby Samoty potvrdil, že má co nabídnout i ve své klubové verzi, která se nekonala na hradu či zámku, ale v Bratislavě.

Netřeba moc zdlouhavě psát o tom, jak byly předchozí dva roky pro festivaly náročné. Hromada z nich byla kompletně zrušena, část přesunuta a některé připravily jakousi osekanou verzi. Podobný osud potkal i Hradby Samoty. V roce 2020 proběhly pouze Mikro Hradby Moravany, což ale pořadatelům nestačilo, a ještě na říjen téhož roku naplánovali Hradby Samoty – Bratislava intermezzo. Tedy klubovou verzi, na kterou byli pozváni jedni z nejlepších interpretů, kteří na festivalu doposud vystoupili.

Hradby Samoty – Bratislava intermezzo však dostihl ještě nemilejší osud než regulérní verzi festivalu. V létě 2021 proběhl jubilejní desátý ročník víceméně v plné parádě, byť na něm hráli primárně umělci ze Slovenska a ČR. Klubová verze byla ovšem kvůli covidu přesunuta už čtyřikrát a některá z původně potvrzených jmen žel odpadla. Dorazit nemohli například Treha Sektori s Táborem Radosti a Holotrop. V půlce května 2022 ale nakonec nadešla ta správná chvíle, kdy se tato akce mohla uskutečnit, a my jsme se tak konečně vydali do Bratislavy.

čtvrtek 12. května

Ve čtvrtek 12. května se konala zatím taková warm-up party v klubu Fuga. Ten je v samotném centru Bratislavy, snad ani ne 5 minut od hlavního náměstí. Je to taková podzemní Sedmička, akorát s dost úzkým pódiem, orientovaná primárně na délku, ale také s dostatkem místa k sezení a venkovní zahrádkou ve vnitrobloku. Na čepu zde bylo dost fajn pivo ze Stupavaru, a to včetně session IPA FestivALE, za které šlo navíc až do půlnoci platit kartou. Což však minimálně ve čtvrtek nebyl vůbec problém, protože zde vystoupilo pět umělců pod záštitou kolektivu Urbsounds, kteří začínali už v osm večer.

Jako první vystupující přišel Drén, kterého snad všichni pravidelní návštěvníci Hradeb Samoty nebo fanoušci noisové hudby v ČR a SK musí znát. A to jednak pod tímto pseudonymem, také jako součást Hlukové Sekce nebo jeho další projekt Angel Epilepsia, a mohl bych i pokračovat. Drén se momentálně věnuje hodně roztříštěnému noisu, ale zároveň hodně členitému a variabilnímu. Nikoliv pouze naprosto valivému harsh noisu jako v minulosti. Z hudební stránky vlastně hodně v pořádku, ale docela mě mrzí, že jsem ho letos viděl už podruhé s dost tichým zvukem. Poprvé v Balada baru v Praze jsem to sváděl na slabší aparaturu, tentokrát hrál na dost silné bedny, ale stejně nás úplně neodfoukl. Škoda, přitom úplný závěr jeho setu byl slušně skřípavý bordel.

Druhý přišel na řadu Dead Janitor. Ten už s výrazně hlasitějším soundem tvořil poněkud rytmičtější hudbu, ale stále dost destruktivní. Úderné, vlastně až taneční beaty lámal polyrytmy a totálně rozbitými glitchy, noisovými prvky a dalším industriálním bordelem. Stejně jako všichni ostatní ve čtvrtek, i on naprosto zahalen v kouři dostatečně rozhýbal těch pár přítomných, kteří si do Fugy našli cestu. Naživo mnohem silnější než z nahrávek.

Jestli ovšem někdo čtvrteční večer opravdu rozsekal, bylo to duo Ružoví Kovboji. Byť hrají už poměrně dost let, osobně jsem s nimi měl tentokrát tu čest poprvé. A netrvalo moc dlouho, než mě přesvědčili o tom, že pro mě budou hlavní kapelou dne. Totální industrial nátěr pohybující se někde mezi gabberem, rozbitým breakcorem, ale i všelijakým kvílivým bordelem. K tomu všemu navíc doplněný dvěma brutálně zefektovanými vokály, které už tak šílenému podkladu dodávaly až goregrind feeling. Vše navíc s hodně hustým zvukem a absurdně vtipnou parukou s kloboukem na hlavách. Skvělá krutost.

Největší hvězdou, a také nejvíce profi hudebníkem byl ale český Bolehlav. Hned jeho debutové EP vyšlo u francouzského labelu Audiotrauma. Ano, přesně toho, který v Praze pořádal několik ročníků svého festivalu. A musím říct, že jeho zařazení na tento label naprosto chápu, protože jeho hudba jednak mezi další zdejší kapely skvěle zapadne, ale také je parádně zahraná a s dobrou show. Michalův zvuk byl rozhodně nejpropracovanější z celého večera, kombinující hodně tvrdé elektro někde mezi digital hardcorem, dubstepem, rytmickým noisem, ale také metalem. Úderné beaty jsou mnohdy doplněné kytarou, zpěvo-řevem, různými samply, ale z dost velké části hrané naživo (třeba tu kytaru měl Michal celou dobu zavěšenou za krk). Všechen respekt, že tohle všechno zvládá sám a já rychle pochopil jeho rostoucí popularitu. Rozhodně jeden z CZ projektů, který stojí za pozornost, protože občas to fakt znělo skoro jako Moaan Exis. Budu se těšit na další koncerty a nahrávky!

Bolehlavem ale čtvrteční párty ještě nekončila. O závěr se postaral Makkatu s jednoznačně nejtanečnějším setem večera. Místy sice poměrně táhlým, avšak s postupem času dostatečně proměnlivým technem těch pár individuí včetně mě dobře rozhýbal. A už ani nevím, jak dlouho jsem na něj pařil, ale i díky nespočtu pivíčkům, co za ten den padly, jsem si na Makkatu zatrsal snad více než na všechny ostatní DJs za zbytek festivalu. Jeho album Ordeal tedy určitě ještě poslechnu. Každopádně už ani přesně nevím, kolik bylo, ale do úplného konce setu jsme nevydrželi, protože mě o něco unavenější zbytek naší výpravy už raději odtáhl na hotel. První den festivalu každopádně zatím předčil veškerá očekávání a my se pouze mohli těšit na to, co nás bude čekat v pátek a sobotu.

pátek 13. května

V pátek, jakožto první velký den festivalu, se začínalo dříve a na jiném místě. A4 je dost velký klub/divadlo, kam by se vešlo klidně pár set lidí. Z úplného centra města je tak 20 minut pěšky a hned vedle něj sousedí Randal club. Docela škoda, že žádné davy se tam neukázaly. V předprodeji se údajně prodalo jen 88 lístků a pár desítek hlav určitě ještě přibylo, ale i tak nebyl vůbec žádný problém si najít místo kdekoliv v sále, sednout si na zem nebo i do jedné ze tří řad židlí na takové menší tribuně. Vlastně až na ty největší jména se nějaká ta volná židle našla prakticky pokaždé. 

V přízemí A4 (hlavní sál je pod zemí) je taky moc fajn hospoda/kavárna se super dvanáctkou ejlem od Wywaru a taky nějakou jedenáctkou, která ale hrozně pěnila, takže jsem na ni odmítal čekat. Měli tu i něco k jídlu, třeba nákladný hermelín/tofu, nějaké vegan štrůdly a hlavně pagáče!!!, kterých jsem každý den sežral minimálně pět. Vše šlo platit kartou, takže opět pro české návštěvníky s pár eury v kapse ideální. 

Jako první vystupující, kousek po sedmé hodině, přišel na pódium Artur Rumiński. Toho určitě znáte jako kytaristu hromady polských kapel, třeba Arrm, Furia, Gruzja nebo Thaw. Během svého sólového setu ale hraní na kytaru moc nedal, primárně se věnoval práci s efekty, kterými tvořil drone/ambient. Hodně monolitický, táhlý a minimálně proměnlivý. Normálně jsem docela velkým fanouškem tohoto žánru a zvuk, který vytvořil, byl dost fajn. Problémem ale bylo, že se během jeho setu fakt vůbec nic nestalo. Žádné zintenzivnění, zapojení dalších zvuků nebo gradace, nic. Prostě jeden z těch koncertů, u kterých je úplně jedno, jestli přijdete na jejich začátku nebo konci. No, po asi půlhodině jsem to vzdal. 

To druhý Svartsinn, Nor věnující se dark ambientu, už vykouzlil o něco zajímavější zvuky. Jak je tedy u dark ambientu zvykem, o nějak extra proměnlivé hudbě rovněž nemůže být řeč, ale Jan Roger Pettersen mě, hlavně díky dost příjemnému soundu, poměrně bavil. Ve svých ambientních plochách má třeba i zvuky houslí atd., vše samozřejmě propojené s projekcí. Měl ale smůlu, protože v půlce jeho setu na takových 10 minut vypadl proud v úplně celém objektu a nikdo netušil, jak to bude dál. Pojistky totiž nevypadly jen v koncertním sále, ale i na baru a dokonce i ve vedlejším Randalu. Kdo ale počkal a neodešel, dobře udělal, protože se za chvíli rozsvítila světla a Svartsinn dohrál i druhou půlku svého setu, která byla vlastně lepší než ta první.

Následovali čeští Skrol, kteří dostali v pátek úplně nejdelší slot. Jedná se o projekt Vladimíra Hirsche, Martiny Sanollové a Toma Saivona/Nováka, který má ale na starost primárně texty a naživo se zbytkem nevystupuje. Skrol tedy hráli ve dvou, Hirsch se staral o veškerý industrial a Sanollová zpívala, řvala, na pódiu nachodila kilometry a předváděla všelijaké zaříkání. S hodně hutným zvukem to byl martial jak cyp, ovšem vůbec ne nějak tupý nebo stereotypní. Na poměry žánru je hudba Skrol až překvapivě pestrá a objevují se v ní mimo jiné i různé darkwave prvky atd., plus vše samozřejmě hodně zvedal i vokální projev Martiny. K tomu nějaká ta šaškárna se svíčkami a teatrální prvky doplněné projekcí. Bylo to zkrátka dobré, husté, akorát hrozně, hrozně moc dlouhé.

Jako poslední vystoupil v pátek v A4 Flint Glass, projekt pařížského hudebníka Gwenn Trémorina, který působí například také jako část Tzolk'in. S Flint Glass jsem ho tentokrát měl tu čest vidět už počtvrté, a vzhledem k tomu, že mě v minulosti pokaždé fakt bavil, těšil jsem se na něj samozřejmě i tentokrát. A nemusím to moc protahovat, i teď to u mě vyhrál. IDM s důrazem na ambientní plochy, ale také na rytmický tribal industrial míchá tak přirozeně a s dobrým zvukem, že vás to prostě musí bavit, i kdybyste nechtěli. A k tomu opět i super projekce, která byla ale poměrně odlišná, než si pamatuji. Nosferatu se zde sice objevil, ale hrál i dost nových songů z chystaného alba. Vrcholem jeho setu ale vždycky jsou ty rozlámané, přesto stále hodně chytlavé rytmické pasáže, kterými svůj koncert pokaždé skvěle vygraduje.

Koncem programu v A4 ale páteční večer nekončil. V klubu Fuga už od deseti večer totiž jela párty, kterou měli na starost kolektivy Batcave, Nightcall a Sunless. Jelikož jednotlivé kluby jsou od sebe vzdálené necelé půl hodiny pěšky, přicházíme do Fugy asi kolem půl jedné, kdy za DJ pultem akorát tancovala Broken Character. Pouštěla primárně nějaké synthpopové songy, kolikrát asi předělávky nějakých goth-rockových skladeb. A jako nebudu lhát, kolikrát to bylo fakt utrpení. Hlavně když došlo na některé německy zpívané věci. K mému údivu na ni ale pařilo fakt hodně lidí, z nichž první řady okupovaly jakési gotičky, které došly evidentně hlavně na ni. Do Fugy na rozdíl od A4 došlo ale také dost dalších lidí. Tady asi zafungovalo kouzlo páteční noci, kdy všichni, co vypadnou z hospod, hledají ještě další zábavu. Dorazila i hromada jedinců, kteří zde od pohledu fakt neměli co dělat, ale stejně si docela zatrsali, haha. Z hlavního programu na afterparty, co jsem tak sledoval, přešlo jen pár jedinců, takže většině asi ani nevadilo, že jednotlivé kluby hrají zároveň. Ale na chvilku se zastavím ještě u Broken Character, ne vše, co hrála, bylo úplně blbé. Docela mě potěšila jakási synthwave předělávka Temple of Love od The Sisters of Mercy, která vlastně nezněla až tak blbě. Na nějaké Perturbatorovské věci taky sem tam došlo, ale mnohem zajímavější set přišel po ní.

Computerboy z Nightcall crew přišel s přilbou na hlavě a hned ze začátku do nás napálil breakcore jak hovado. Mega změna oproti předchozím popíkům. Mnohem rychlejší i hutnější materiál. Rozlámané rychty se střídaly s brutálně hutnými breakdowny, které následně vystřídala fest rychlá frekvence beatů. Prostě přesně ta hudba, kterou kolem druhé ráno potřebujete. Na to, jak jsem se bál, čeho se vlastně ten večer ve Fuze ještě dočkáme, Computerboy splnil očekávání od afterparty na výbornou. Jelikož jsme ale tak nějak tušili, že po tomhle už nic lepšího pravděpodobně nebude, Saint Mark se Stained nakonec vynecháváme a jdeme se raději aspoň trochu vyspat na sobotu.

sobota 14. května

Poslední den festivalu začínal v A4 stejně jako pátek, tentokrát už kousek před sedmou. Na úvod vystoupili Phragments. Ano, vystoupili. Matej tentokrát nehrál sám jako například posledně v Moravanech, ale doprovázel ho také Nenad, kterého známe například z dalšího bratislavského ambient projektu Metrom. Když o tom přemýšlím, tentokrát to bylo poprvé, co jsem ze setu Phragments po chvíli neodešel nebo ho neprospal. Ony ty dark ambienty na začátek dne mají přeci jen o něco větší smysl než o půlnoci, kdy už člověk padá na hubu. Trochu škoda, že hráli bez projekce, a divák mohl akorát pozorovat dvě postavy, jak se kroutí za počítačem s efekty. I tak mě ale zabavili o něco více než třeba páteční Artur Rumiński.

U následujících Poláků Bön se mi už v minulosti taky podařilo párkrát usnout, například ještě na Hradbách v Rosicích, ale aji posledně v Soulkostele, haha. Tentokrát jsem je nakonec viděl celé, a byť nechci nějak shodit snažení kapely, bylo to především kvůli jednomu idiotovi, který i v těch nejambientnějších pasážích stále v sále něco vyřvával, pískal a kecal, takže se u Bön ani moc rozjímat nedalo. S daným jedincem si v průběhu festivalu šla promluvit velká část lidí, a dokonce aji já mu v tenhle moment začal vyhrožovat, že pokud nezavře hubu, tak po ní dostane. Nakonec přišel ale i samotný organizátor Waldemar, a po výhružce vyhození z festivalu se hlučný jedinec konečně odebral někam do prdele. Co dál ale napsat k Bön? Tak nějak je mám stále zafixované jako Phurpu pro chudé, byť na rozdíl od nich skoro vůbec nejsou o hrdelních zpěvech. Na pódiu mají vlastně mnohem více nástrojů, velkou část bubnů, gong, nějaké strunné nástroje, další perkuse a samozřejmě hromadu svíček a dalších nesmyslů dotvářející rituální atmosféru. Pracují ale taky i s různými efekty, bubeník na činely hraje smyčcem, a velký podíl na celkovém vyznění mají samozřejmě i zpěvy a různé skřeky. Vyloženě rituální ambient střídají i s šamansky rytmickými pasážemi, které tedy v sobotu fungovaly mnohem lépe, protože v nich nešlo tolik slyšet žvanění již zmíněného jedince.

Jestli ale měl sobotní večer u mě nějakého vítěze, a možná ne jen za sobotu, ale dokonce i za celý festival, bylo to vystoupení Kumo No Kanata od Jiku777. No prostě Maria Jiku opět přišla, a totálně vytřela všem zrak. Před čtyřmi lety v Rosicích předvedla primárně pěvecké, avšak skvělé vystoupení. O rok později na Brutal Assaultu to byl zase noise plný bičování, ale taky super. Tentokrát tak nějak spojila oba světy dohromady a z obou si vzal to nejintenzivnější. Svou vokální performanci dotáhla od jakéhosi čarodějnického zaříkání až k regulérnímu řevu a jekotu, mnohdy prohnaným různými efekty a looperem. Postupným smyčkováním hlasu a synťáku ale vytvořila totálně schizofrenní harsh noise, do kterého i nadále více a více řvala. K tomu měla i výbornou kaleidoskopickou projekci, na které se střídaly různé abstraktní obrazy, ale třeba i jakýsi krvavý týpek na záchodě. Hodně, hodně hustý a určitě nejlepší z těch tří Mariiných vystoupení, co jsem zatím viděl. A vůbec, kdo by čekal, že jeden z nejlepších a nejšílenějších noisových setů, co jsem kdy slyšel, odehraje takováhle miloučká ženská? :)

Že se po tomhle už pravděpodobně většího hukotu nedočkáme, bylo tak nějak jasné. Empusae ovšem pracovali primárně s atmosférickou, vlastně až dojemnou hudbou. Hlavní mozek Nicolas Van Meirhaeghe postupně ztrácí zrak a mimo sál se už pohybuje pouze v doprovodu dalších osob a o slepecké holi. Byla tedy otázka, jak zvládne odehrát svůj set. Pustí pouze play a bude sedět? Nikoliv. Nicolas se s koncertem popral se vším respektem. Má evidentně velký problém s viděním v temnu, a proto měl na čele hodně silné bílé světlo, kterým si svítil na PC s efekty, a dokonce i na jednotlivých prstech měl přidělaná menší světla, aby mohl lépe sledovat pohyb svých rukou. Pro návštěvníka tento fakt ale vůbec nepůsobil rušivým dojmem. Naopak, v temném sále, který osvětlovala pouze projekce jeho partnerky Christel, Nicolasovy pomůcky spíše posilnily estetický efekt. Ze začátku sice projekce trochu vypadávala, což se ale naštěstí brzo spravilo, a určitě mohu říct, že po vizuální stránce to tentokrát Empusae vyhráli. Hudebně to bylo podobné, jak si pamatuji z Rosic, jen tedy ne nesmyslně dlouhé, a snad ještě více ambientní a méně rytmické. V závěru ale na nějaký ten pozvolna gradující tribal industrial také došlo a Empusae sklidili zaslouženě velký potlesk. Trochu jsem si říkal, že když už se na festivalu ukázali oba členové Tzolk'in, je trochu škoda, že Gwenn s Nicolasem neodehráli i společný set. Gwenn ale údajně hned v sobotu odlítal pryč, a vzhledem k Nicolasovým problémům je celkem pochopitelné, že těch koncertů s dalšími projekty už pravděpodobně moc hrát nebude.

Na samotný závěr hlavního programu následně přišel čas na asi největší jméno festivalu. In Slaughter Natives funguje už od roku 1985 a Jouni Havukainen byl jedním z prvních, kdo se začal martial industrialu věnovat, proto je právem považován za legendu. Naživo ale příliš často nehraje, takže jsem rád, že jsem měl opět tu možnost se s ním setkat. Před pěti lety na Brutal Assaultu odehrál se svým doprovodem fakt výborný koncert, tak jsem se těšil na repete. A tentokrát to sice bylo celkem podobné, opět dobré, ovšem už ne tolik. V Josefově to byl fakt totální industrial hukot, a to včetně hlasitosti. Teď to bylo tišší a vlastně i ambientnější. Nejvíce to odnesl Jouniho vokál, který byl prohnán různými efekty a dotvářel tak spíše další plochy, než aby razantně kázal. Evidentně to byl záměr, protože samotné rytmické údery, které ovládala jeho kolegyně, tolik zastřené nebyly. Celkově ale mám ze setu In Slaughter Natives tentokrát více ambientní, nebo chcete-li death industrial pocit, a to i přes vkusnou válečnou projekci. Být to hlasitější a kratší, pravděpodobně by mě to semlelo více.

V sobotu se ale, stejně jako předchozí den, ani po headlinerovi nekončilo a následoval opět přesun do Fugy. Tam v půl jedné diktoval své vyjeté rychty Predskokan Otrok. Podobně jako na loňském ročníku v Moravanech, i tentokrát to bylo techno s hromadou kvílivých zvuků, ovšem mnohem zběsilejší. Něco jako když vás přejíždí vlak plný vyšňupaných postav z DOSových her pařící na své midi soundtracky. K tomu byla v setu hromada breaků, z nichž ne všechny záseky úplně stoprocentně vyšly. Ale i díky narušené kontinuitě Otrokovy hudby koncert získal na živelnosti, takže cokoliv, co bych vytknul, bylo částečně i k něčemu dobré, a PO mě ze všech sobotních afterparty interpretů nakonec bavil nejvíc.

Po něm měl původně pokračovat Maraki, kterého samozřejmě díky hromadě skvělých vystoupení na různých Hradbách, ale i na Brutalu, moc dobře známe a zároveň jej uctíváme. V den svého koncertu ovšem zjistil, že má covid, a nemohl vystoupit. No co, rozhodně nás to zamrzelo, ale co se dá dělat. Přišli jsme tak pravděpodobně o největší diktát, který zde mohl hrát, ale dali jsme samozřejmě šanci i dalším DJs z Lazy Bastards sound systemu. Marakiho místo tedy převzal Bartek se svým setem, který nebyl až tak živelný a vyzněl i méně hutně. Nějak výrazně nás tedy neroztancoval. To závěrečná dvojice Zajo & Shutcoo opět trochu přidala na tempu, ale jak už jsme byli po těch třech dnech totálně rozžvejkaní, někdy po druhé hodině to raději opět balíme a po vypití posledního piva se přesouváme směr hotel.

Hotovo, konec, pak už jen přežít téměř sedmihodinovou cestu zpátky do Prahy s neuvěřitelným zpoždění vlaku, ve kterém nám pomalu ani pivo dát nechtěli. Jó, cestovat domů z festivalu je vždycky méně příjemné, než když jedete tam. Naší návštěvy Bratislavy ale litovat nemůžeme. Je sice pravda, že na HS Bratislava intermezzo dorazil podstatně menší počet návštěvníků než na regulérní Hradby. Jasně, unikátní místo konání na různých hradech a zámcích vždycky přiláká více lidí než samotný line-up, který sice tvoří zajímavá jména, ovšem věnující se fakt hodně okrajové hudbě. Těch dobrých koncertů jsme ale za ty tři dny viděli dost, lístek kdovíjak drahý nebyl, Bratislava rovněž není úplně nejhnusnější město (rozhodně lepší než Brno), takže jsme s výletem spokojení. A vzhledem k tomu, že mi letošní letní Hradby v Jelšavě pravděpodobně nevyjdou, budu vyhlížet, jestli bratislavské intermezzo náhodou nebude mít i další ročník. Pokud by Waldemar a spol. dotáhli aspoň tak zajímavé interprety jako tentokrát, rozhodně sem mile rád znovu přijedu.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze