Návrat legendární skupiny Pantera na koncertní pódia bez zakládajících bratrů Abottových je určitě z pohledu právoplatnosti diskutabilní. Jak už to ale bývá, Show Must Go On a komu to vadí, účastnit se nemusí. Pro pořádek se ale hodí připomenout, že jsou jiné případy, kdy velká kapela pokračovala bez zásadního člena či dvou. Namátkou třeba Sepultura, Alice In Chains, Morbid Angel, Helloween či před týdnem v Praze úřadující Voivod, takže Pantera ve finále nedělá nic až tak perverzního.

O návrat party z Texasu byl navíc zájem enormní, o čemž svědčí, nevím, jestli úplně vyprodaná, každopádně však zcela zaplněná O2 Aréna. Ta je samozřejmě z pohledu metalového fajnšmekra prostor na koncert naprosto nevhodný, protože jak po zvukové, tak organizační stránce to bývá většinou tragédie. Nicméně Pantera je Pantera, takže tentokrát se prostě jde.

Pivo samozřejmě nutno načepovat do žaludku předem u nedalekého Švejka (přímo z tanku), protože uvnitř, i když byste třeba chtěli, jakože spíš ne, už si žádné občerstvení nekoupíte. Úspěch vůbec je, když se podaří probojovat se v průběhu večera na WC. Ale tak to prostě u velkých koncertů chodí a jednou za čas je dobré si připomenout, proč raději dávat přednost klubové scéně.

Ale konec řečí okolo, pojďme k hudbě. Jako předkapela vystoupili v brzkých 19h taktéž američtí Elegant Weapons, kteří byli jedním slovem příšerní. B-čkový heavy metal někde na úrovni Doktor Triceratops považuji za dramaturgický přešlap. Když si vezmu, že Pantera ve svém zásadním období (Vulgar/Beyond) se proti takto křupanskému heavy metalu vyloženě vymezovala, nechápu, proč tento styl zařazuje do programu při vysněném comebacku. Nešlo ale jen o hudbu, zvuk byl též katastrofální. Ozvěna se tříštila halou, bicí zněly jak ozvučené krabice, a navíc byly nesmyslně nahlas vytažené. Zpěvákův ječák a kytaristova sóla tahala za uši a vůbec ničemu nepomohlo, že v kapele hraje nějaký Richie, který to drhne v Judas Priest. Songwriting se nesl ve znamení všemožných klišé a zapamatovat si něco šlo stěží. OK, občas probleskla seriózní stonermetalová pasáž, ale kvůli roztříštěnému zvuku se vychutnávat nedala.

Předkapela nás naštěstí netrápila dlouho, takže už něco málo po 20h začíná to, kvůli čemu jsme přišli. Intro v podobě reprodukované skladby Regular People, při které běželo na obrazovkách video Pantera ze starých kapelních časů. Tento akt navodil vzpomínkový „tribute“ dojem, který pak (záměrně) trval celý koncert. Pantera svou show vzápětí odpálila songem A New Level a vypukla vřava. Stál jsem na ploše zhruba uprostřed, a jak se strhla mela, byl jsem rázem o 20 metrů dál. Radost fanoušků byla opravdu obrovská a dávali to náležitě najevo.

Následně šla Mouth for War a extáze pokračovala. Když Anselmo řval ono památné „Bones!“ bylo to jak volání divočiny. Okamžik, na který jsme čekali 25 let. Úvod koncertu byl vůbec pěkně na jistotu, kdy za sebou následovaly Strenght Beyond Strenght, Becoming, I´m Broken. Co víc jsme si mohli přát? Zvuk byl o mnoho lepší než u předkapely. Vlastně se dá říct, že byl (na O2 Arénu) velmi dobrý a skladby byly z muzikantského hlediska přehrávané též v pohodě. Koneckonců Charlie Benante a Zakk Wylde jsou staří mazáci a party bratří Abbottů zvládali na výbornou. Hudba Pantery není z dnešního pohledu vlastně tolik složitá, takže nebylo obav, že by oba náhradníci tápali. Možná Dimebagova sóla mohla být oříšek, ale Zakk Wylde je kapacita a s výzvou si poradil.

Prostřední část koncertu taková jízda ovšem nebyla. Šílenější kus Suicide Notes Pt2 byl docela těžké sousto a z větší části baladická This Love dav také spíše zklidnila. Většinu možná překvapilo i zařazení nepříliš známé Yesterday Don´t Mean Shit. Mezi songy toho Phil Anselmo dost navyprávěl, takže vystoupení trochu ztrácelo počáteční drive a já netrpělivě vyhlížel nějakou větší pecku. Ukojila mne vzápětí Fucking Hostile, která vystoupení znovu nakopla. Následně ovšem došlo znovu k uklidnění, protože započala pietní ceremonie.

Podium potemnělo a asi 10 minut se pouštěly na obrazovkách vzpomínková videa na Dimebaga a Vinnieho. Philip k tomu odzpíval mimo záběry světel (mimochodem velmi dobře) baladu Planet Caravan od BS. Akt sice dění trochu přibrzdil, dle mého se však povedl, především díky tomu, že vzpomínání proběhlo víceméně beze slov a nebylo tak patetické.

Ve finále vystoupení opět nabralo grády, když zazněly zásadní vály Walk a Cowboys from Hell, mezi které kapela ještě vmáčkla medley Domination / Hollow. Na úplný závěr si publikum ještě vykřičelo přídavek v podobě War Nerve a zhruba po hodině a třičtvrtě byl konec.

Koncert se podle mého povedl a Pantera dostála očekávání. Ukázalo se, že skladby kapely mají stadiónový potenciál a na velkém prostoru vyzní. Vystoupení možná nemělo maximální grády od začátku až do konce, ale jeho dramaturgie byla vymyšlená dobře. Bylo to hudebně i zážitkem variabilnější, požadovaná energie a dravost ovšem nechyběla. Naopak si myslím, že to byl větší nářez, než u takto velkých koncertů bývá obvyklé.

Co bude s Panterou dál? Je toto jen vzpomínkové tour a konec, nebo se bude v tomto složení pokračovat? Každopádně myslím, že Rex a Anselmo mají na tento comeback, potažmo sukces právo. Oba u toho za časů velké slávy byli a minimálně Phil, který mimochodem celý koncert odzpíval naprosto perfektně, tehdy Panteru zásadním způsobem posunul a na světovém věhlasu má velkou zásluhu. Takže mu to přejme, zaslouží si to.