Experimentální elektroniku, mj. tzv. deconstructed/post-club poslouchám spíš okrajově, namátkou, či na doporučení. Dějí se tam prazvláštní věci, vznikají často až obludné mutace, co chvíli nový mikro(-pseudo?)-subžánr. Většinou to ale brzy vypínám s tím, že je to sice něčím zajímavé, ale často mě to spíš irituje - umělejšími synth zvuky, emocionálním zabarvení, autotune vokály, jistou efektní povrchností (?). Nebo mi to i z jiných důvodů nepřijde až tak dobré, abych se tím dále zabýval. Podobně u mě dopadla i předchozí deska berlínské DJky a producentky Ziúr – Antifate, byť patří spíše k tomu lepšímu, co se v posledních letech v podobné muzice urodilo.

Aktuální Eyeroll ale zaujala a sedla mi už na první poslech mnohem více. Hlavní rozdíly oproti předchozí tvorbě jsou jasné – hudba je organičtější (elektroakustická), ještě více využívá zvuky akustických nástrojů a různorodé vokály. Úvodní Eyeroll začíná rozbitým bubnováním („kutálení“?) a škrábáním na rototom (perkuse měnící výšku tónu pomocí otáčení), přidává se vyjetý, efektem zkreslený vokál Elvin Brandhi – cca free-improv-scat, různé skřehotavé, kvílivé, hrdelní zvuky, ječení (á la Endresen, Galás, Duthoit) později i rap apod. Perkuse střídají či doplňují úderné beaty, rychlo-tikání digital-hi-hat a glitchoidní ruchy/bílý šum. V druhé polovině dojde i na chytlavou „mantru“ „Eye/I roll the shittiest cigarretes“. Už tady je patrná další spojitost platná pro většinu desky – rytmika je sice většinou rozlámaná, ale zároveň to pořád jaksi kodrcavě jede, nakládá, tlačí. Dekonstrukce i rekonstrukce. Asi by se dal najít i vhodnější příměr, ale občas mi to vlastně vzdáleně (< >) připomíná i Supersilent (mj. viz i trubka dále) – pokud by se srazili s post-clubem apod.

Mísí se, fúzuje zde „post-taneční/klubová“ hudba, avant-jazz/improvizace a i cosi tribálního, někdy až šamanského, rituálního (mj. vokály) – jasné je ovlivnění odvážnější africkou (na Hakuna Kulala to nevyšlo náhodou), UK, berlínskou, možná i indonéskou „party/neparty“ elektronikou – asi se tu dají slyšet náznaky rytmů, prvky, zvuky z, nebo blízké grimeu, trapu, IDM, (post-)industrialu, kuduru, technu, gqomu apod. (prd tomu rozumím, navíc je to většinou tak hybridní, že…). Navrstvená trubka Abdullaha Miniawyho zní v Malikan chvílemi jako siréna, její free-jazzy-disonance spolu s vokálem (Ziúr?) vytváří dojem žalozpěvu, možná i exorcismu (Brandhi z prvního tracku?). Trubka je místy i v dalších skladbách a nechci to s tím jazzem přehánět, ale vzpomněl jsem si na Hassella, Aylera - Spirits a Sun Ra - Lanquidity a náhodou (!) jsem si do přehrávače dal i Om od Coltranea a v lecčems mi to skvěle navázalo.

Move On je převážně rytmicky až překvapivě rovná, což po předchozích skladbách osvěží, rap Iceboy Violeta zní až znechuceně, doplňují ho další chrčivé zvuky a perkusivní rozpady. Po krátké halucinaci s recitací Juliany Huxtable v 99 Favor Taste překvapení zdaleka nekončí. V Nontrivial Differential a pak i Cut Cut Quote připomíná hudba i vokál Brandhi (mj.) řekněme syrovější, ostřejší, šílenější, chvílemi vyloženě agresivní Björk, nebo i Jenny Hval, spíš hudbou, než hlasem slyším podobnost i s Maarjou Nuut, trochu i Fever Ray apod. Její vřískání je sice místy až trošku otravné, ale převážně mě ty schizo-vokály dost baví. Avant-pop/trip-hop/rychta s punkovou nasraností? Pique je instrumentálka, opět zajímavě klopýtající a zároveň hrnoucí rytmy, trubka, ruchy a vlastně to trochu zní jak nějaký svérázný remix Zu (třeba Ostia)! If the City Burns I Will not Run s Miniawyho zaříkáváním a elektronickým podmazem Jamese Ginzburga (Emptyset) vyznívá jako temný tribal/ritual ambient. V Hasty Revisionism zrnitý synth-drone a rytmiku doplňují tropicky-„plážové“ zvuky (hand drum?) á la The Knife. Ovšem s chrčením (jak od Csihára mj.) a sténáním místo zpěvu. A pokud má člověk pocit, že už ho Eyeroll nemůže překvapit, vyvede ho z omylu country-americana-„twang“ kytara v závěrečné Lacrymaturity. No, proč ne? Příjemný chillout na závěr party.

Z výše zmíněného snad jasně vyplývá, že Eyeroll je značně nekonvenční, nápaditá, experimentální záležitost, která nebude pro každého. Nejedná se ale o nějakou nahodilou splácaninu, čím déle jí poslouchám, tím víc mi přijde, že je tahle syntéza organická, provázaná a zkrátka funkční. O cca polovině skladeb se dá i říct, že jsou to sice divný, ale hodně dobrý písničky („“). Produkce (zvuk) perfektní. Obal asi fajn/nevadí. Vytknout se toho dá relativně málo a vlastně to ani neumím přesně pojmenovat – asi mi chybí (ještě) větší „hloubka“, něco, co by mě ještě nějak víc „zasáhlo/sundalo“ (atmosférou, emočně, energicky apod.)? Balancuje to na jakési hranici náročnější zábavy, experimentu a něčeho víc, silnějšího. Každopádně hodně povedená deska, která vydrží spoustu poslechů (15+), při kterých je stále co objevovat a letos určitě jedna z nejzajímavějších.